Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Prokletí recenze Prokletého ostrova

Česko

Okna

Vpondělí měli místní novináři šanci navštívit projekci posledního filmu Martina Scorseseho Prokletý ostrov (Shutter Island). Příští týden bude mít premiéru a recenze kolegů na něj budu číst s ještě větším zájmem než obvykle.

Důvodem bude zvědavost na to, jak se vypořádali s jedním aspektem toho filmu – sám zatím netuším, co si s ním počnu. Ve Scorseseho snímku je totiž takový element... ono už i to nejobecnější, konkrétně nijak nespecifikované upozornění na jeho přítomnost svým způsobem prozrazuje víc, než by se prozrazovat mělo, takže pokud byste si chtěli před návštěvou kina uschovat mysl skutečně předběžnou znalostí skutečně neposkvrněnou, přestaňte, prosím, číst.

Nuže tedy ještě jednou. V závěru Prokletého ostrova přijde (zvuk vířícího virblu) zvrat. Navíc je to zvrat jaksi dvojí povahy. Pokud bychom ten film brali jako thriller, tak je to zvrat z kategorie „na zabití“ – to nejotřepanější „překvapení“, jaké si je možné představit.

Když ale divák přestane brát v úvahu pravidla žánru, může v tom filmu zahlédnout tragickou a svým způsobem i osobní dimenzi. Nahlížen jeho prizmatem snímek skutečně získává jakýsi nový smysl. Navíc takový, nad nímž je možné dlouze uvažovat, prohlížet si ho z různých stran, nechávat se ovanout jeho melancholií, která najednou souzní s představou režiséra na sklonku tvůrčí dráhy.

Nemáme to jednoduché, my filmoví recenzenti. Čtenář od nás má právo očekávat to, že mu dáme najevo, co od filmu může čekat (nikoli ve smyslu popsání děje), a že mu zároveň nebudeme kazit zážitek z filmu tím, že mu prozradíme příliš. U Prokletého ostrova je možné o filmu buď lhát, anebo říct až příliš pravdy. Nic mezi tím. Je dobře, že takové filmy existují.

Autor: