Věrnost se v přírodě příliš nenosí. Samičky svým partnerům obvykle při každé vhodné příležitosti „zahnou“. Páření s dalšími samci vystavuje samici nemalým rizikům. Může se například nakazit nebezpečnou chorobou. Přesto si příležitost k dalšímu páření obvykle nenechá ujít.
Sleduje tím ryze zištné cíle. Potomci nevěrných samic nepatří jedinému otci a matka tak má celkem dobré vyhlídky, že při každém dalším páření sežene lepšího tatínka. Část jejích potomků zplozená zdatnějším otcem, ponese jeho vynikající geny a bude v životě úspěšnější.
Studie dánských a švédských vědců pod vedením Görana Arnquista z univerzity v Uppsale publikovaná ve vědeckém týdeníku Science ale staví všechny teoretické předpoklady o výhodách nevěrnosti samic na hlavu.
Arnquist a jeho kolegové studovali „rodinný život“ brouků zrnokazů a očekávali, že prokážou určitou výhodu u nevěrných samic. Ve skutečnosti se ale nejzdatnější samci ukázali u nevěrných samic jako nejhorší otcové. A naopak samci, kteří se v soužití s věrnými samicemi příliš neosvědčili, u nevěrných samic dominovali a plodili s nimi více potomstva než jejich konkurenti.
Vědci založili kolonii brouků zrnokazů a vedli u nich velmi pečlivou „matriku“. Nechali plodit každou samici potomky jednotlivě s každým samcem a sledovali, kolik potomstva se u daného páru dožije dospělosti.
Někteří samci byli výkonnějšími otci a jejich potomstvo bylo životaschopnější. Jiní v tomto ohledu zaostávali. Na základě toho dali Arnquist a jeho kolegové každému zrnokazímu otci výslednou známku.
Poté vědci přistoupili k pokusům napodobujícím nevěru. Samička se nejprve spářila se samcem neschopným oplodnit vajíčka a následně se pářila buď s otcem „premiantem“ nebo otcem „propadlíkem“. Vědce zajímal „otcovský výkon“ druhého samce. Hodnotili jej podle toho, kolik vajíček nakladených samičkou bylo nakonec oplozeno.
V soupeření s neplodným samcem se ukázali jako úspěšnější překvapivě samci, jejichž potomci nevynikali životaschopností. Původně výkonní otcové se u nevěrných samic příliš neprosadili.
„Stávající teorie předpokládaly, že samice budou plodit více potomků těch samců, kteří předají dalšímu pokolení geny pro vyšší životaschopnost. Tato studie je úžasná v tom, že ukazuje pravý opak,“ komentoval výsledky v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature australský biolog Michael Jennions z Australské národní univerzity.
Arnquist předpokládá, že samice získávají nevěrou jiné výhody, než jsou geny zdatných samců předané potomkům. Je možné, že si pářením s dalším samcem „koupí“ přístup na nové teritorium a tím i k novým zdrojům potravy. Nelze vyloučit, že samice už obtěžuje neustálé pronásledování neodbytnými nápadníky a zbaví se jich tím, že se s nimi spáří.
Arnquist upřednostňuje vysvětlení, podle kterého stojí v pozadí neúspěchu zdatných samců fakt, že jeden a tentýž gen může sehrávat u samce a samice protichůdné role. Když si pak může samice vybrat, kterými spermiemi nechá oplodnit svá vajíčka, upřednostní mezi dvěma samci toho, který předá jejímu potomstvu geny výhodnější pro samičí pohlaví.
Takový samec však nemusí být vždy otcem nejživotaschopnějších potomků, a především jeho synové na tom mohou být v konkurenci s jinými samci dost špatně.
