V pět ráno první meditace. V šest čaj. V šest třicet jóga. V sedm třicet snídaně. Od osmi pracovní meditace: uklidit si pokoj, vyprat si, umýt se. Jako bonus úklid záchodů nebo pomoc v kuchyni. „Já si vybral sekání dřeva, ukázalo se ale, že jde spíš o sbírání. Z toho jsem neměl radost. Na Srí Lance je totiž spousta hadů.“
I tak může vypadat odpočinek podle Petra Švihela, našeho kolegy z Lidových novin, který letos strávil tři týdny v takzvaném mlčícím klášteře na Srí Lance.
„V novinách pracuju už tři roky a za celou tu dobu jsem si pořádně neodpočinul. Cítil jsem potřebu vyčistit hlavu od stresu, daleko od uzávěrek a mobilů. Náhodou se mi dostal do ruky průvodce Srí Lankou, kde jsem našel zmínku o meditačních centrech. Řekl jsem si, že to zkusím, a odjel do centra Nilambe uprostřed ostrova, v horách nad čajovými plantážemi,“ vzpomíná Petr.
„Sliboval jsem si od toho hodně. Hluboký duševní zážitek a poznání sama sebe. V klášteře na mě čekal podivně blažený mladý muž. Nemluvil, jen mi ukazoval různé formuláře. Například s pravidly chování: nemluvit, nepřibližovat se k opačnému pohlaví, nenosit vyzývavé oblečení - tedy kraťasy. Poprvé promluvil, když se ptal, jestli opravdu nemám žádnou zkušenost s meditováním. Následně jsem musel odevzdat peníze, pas i kopie letenek. Mobil jsem chytře zatajil, ale byl mi k ničemu. Nebyl tam signál. Vyfasoval jsem deku, polštář, prostěradlo, hodiny, zápalky a deset svíček. A začal jsem meditovat.“ Aby měl člověk čas přemýšlet - což je důvod, proč do kláštera lidé jezdí - smí se tam mluvit jen jednou denně půl hodiny.
Stres 24 hodin denně Zdá se vám měsíc v mlčícím klášteře jako ztráta času? Představujete si odpočinek jinak? Třeba na dovolené typu „Tři města za tři dny“? Stává se vám, že v každém místě, které navštívíte, hledáte internetovou kavárnu a bez mobilu nedáte ani ránu? Pak pro sebe děláte to nejhorší, co můžete - neumíte odpočívat.
Jsme zvyklí podávat co nejlepší výkony, budovat kariéru. Klademe si stále vyšší cíle. Sekretářka chce být manažerkou, manažerka ředitelkou divize. Nejde ani tak o peníze jako o touhu uspět ve vysoce kompetitivním prostředí. Jde o prestiž. A ta nás žene dál a dál: jakmile máme trochu peněz, získáme pocit, že musíme mít to a ono, co nám vnucuje reklama. Že už se nehodí, abychom bydleli v paneláku, takže si pořídíme na hypotéku dům za městem. Ze začarovaného kruhu vydělávání peněz není cesty ven. A výsledek? Trvalý stres.
„Naše těla dnes vyplavují stresový hormon adrenalin podstatně častěji, než tomu bývalo v případě nutného útěku nebo boje v pradávných dobách,“ vysvětluje MUDr. Jiří Zika, primář na urgentním příjmu dospělých Fakultní nemocnice Motol v Praze.
Známe to všichni - třes rukou, pocení, pocit úzkosti, žaludek na vodě. To všechno se lidem v dnešní době děje denně - třeba při poradách se šéfem. „Po určité době se tělu už nevyplatí vracet se do klidu a nastaví se natrvalo do jakéhosi pohotovostního režimu. Nepřetržité duševní vypětí je dnes spíše normou než výjimkou,“ dodává primář Zika.
Stres ale není jen blížící se uzávěrka, firemní audit či rozhovor o zvýšení platu. Mezi stresory patří i faktory, které neovlivníme. Například všudypřítomný hluk - na ulici auta, v restauraci, v metru, v supermarketu... A co teprve open space! Pokud v nějakém pracujete, pak nevíte, co je ticho. Není chvíle, aby někdo netelefonoval, netiskl si papíry, nezastavil se metr od vaší židle v družném hovoru s kolegou.
„Působení stresových hormonů urychluje všechny mechanismy, které tělo připravují na zátěž: zvyšuje se krevní tlak a hladina cukru v krvi, zrychluje se tep. Tělo čeká boj. Takový stav by ale neměl trvat - jak je tomu v dnešním světě zvykem - několik hodin denně, den za dnem. Dlouhodobý stres může za zdánlivě bez příčiny vzniklý vysoký krevní tlak, srdeční příhody a špatně fungující zažívání,“ vysvětluje následky primář Zika. Vliv stresu bychom neměli podceňovat - koneckonců, každý druhý člověk v Česku umírá na kardiovaskulární choroby.
Ráj na zemi bez roamingu Jak z toho ven? Zásadní rada zní: pokud si chcete opravdu odpočinout, dělejte něco jiného, než čím se zabýváte v práci. Zapomeňte na neustálé kontrolování e-mailu a mobil nechte doma. Není to snadné. Své zkušenosti s tím má producent Jakub Horák, který se nedávno vrátil z měsíčního putování po Nepálu.
„Mysl manažera se neustále něčím zaměstnává, něco se pokouší manažovat. Pokud ji ze dne na den přesadíte na hotelovou pláž, zadře se jako stále běžící čerpadlo vytažené z vody. Pokusem o kompromis je aktivní dovolená - pro mě je ideální chození po Nepálu. Prostředí je dostatečně exotické, aby člověk přišel na jiné myšlenky, fyzická únava z chození přináší dobrý spánek. Na Nepálu je sympatické i to, že tu nefunguje roaming českých mobilních operátorů a v horách ani internet. Člověk je tak uchráněn pokušení zjišťovat, jestli bez něj doma náhodou někdo něco nezvoral,“ sděluje své zkušenosti Horák. Nutkání být ve spojení se světem byl vystaven i Petr Švihel v mlčícím klášteře. „Nebyl tam signál. Jednou jsem to už nevydržel a ze zoufalství jsem se ho vydal hledat na čajové plantáže okolo. Asi třetí den, kdy jsem už měl přečtené jediné české noviny, co jsem s sebou měl, kompletně celé včetně inzerátů, jsem se rozhodl, že zajdu do knihovny,“ vzpomíná Petr. Pak už četl jen o meditacích. Pořád mu ale chyběly podněty zvenčí. „Po čase jsem se začal radovat z drobností. Z veverky s oříškem. Z ptačího hnízda, ze stěhování mraveniště. Událostí byla každodenní návštěva opic.“
Pro lidi zvyklé neustále podávat výkony je nejtěžší zpomalit. A když už se odhodlají na chvíli vypnout, chtějí výsledek svého snažení vidět hned: Přijel jsem meditovat, tak kde je to osvícení? „Prvních pár dní jsem pořád čekal, kdy se TO stane. Kdy se propadnu do blaženosti,“ popisuje Petr. „Takový ten filmový zlom, kdy víte, že nic už nebude jako dřív, jsem ale pocítil jen jednou - když jsem si poprvé umýval hlavu ledovou vodou, protože jiná nebyla. Práce na sobě, která se od člověka v klášteře očekává a kvůli níž tam lidé jezdí, je podle Petra Švihela absolutně neromantická a zdlouhavá. Nejhorší však byly noci.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Na betonovém lůžku s kokosovou podložkou se nedalo spát, za tři dny jsem měl na obou bocích modřiny. Mozek doháněl nedostatek informací, které byl doma zvyklý dostávat, takže se pouštěl do všemožných rozborů a polosnů. Vytahoval dávno zapomenuté pravdy a skutečnosti, ztrátu kontroly sám nad sebou jsem skoro nemohl unést,“ přiznává Petr.
Po třech týdnech v klášteře se těšil ven. Teprve později mu došlo, co mu klid v horách dal - poznání, co chce dál udělat se svým životem. „V klášteře člověk nemusí skoro nic. Nepotřebuje peníze. Je to vlastně ráj na zemi. Což je sice asi úžasné, ale já si uvědomil, že toho chci ještě plno dokázat. Od té doby mám pocit, že vím, že jdu správnou cestou,“ uzavírá Petr Švihel.
Meditace chůzí Zatímco Petr se ke klidu a poznání promlčel, pražská právnička Vladimíra Glatzová se k němu dopracovala chůzí.
„Jednou jsem někoho slyšela vyprávět o poutní cestě do španělského Santiaga de Compostella. V kanceláři si dáváme jednou za šest let čtyřměsíční dovolenou - jakýsi sabatikál. Tak jsem si řekla, že ho využiju takhle,“ vzpomíná právnička, která 950 kilometrů dlouhou poutní cestu ušla během jednoho měsíce. „Ráno vstanete a jdete. Nemáte žádné pochybnosti o tom, co budete dělat, ani jestli je to správné. Je to taková jednoduchost života.“
Stejně jako Petru Švihelovi i jí chvíli trvalo, než se oprostila od návyků člověka orientovaného na výkon. „Prvních pár dnů jsem přemýšlela, kdy tam dorazím. Pořád jsem koukala na hodinky a počítala, kam večer dojdu. To je ale špatně. Správné je, když jen tak jdete a nic neřešíte. Chůze vás naplňuje klidem v duši. Možná by se to dalo nazvat i meditace chůzí.“
To nejdůležitější, co člověku může devítisetkilometrový pochod dát, je čas. „Měla jsem čas přemýšlet. Myslela jsem na to, co bych v životě chtěla dělat jinak, a zjistila jsem, že nejvíc mě naplňuje pomáhat lidem. Přemýšlela jsem i o tom, jestli nechci změnit svůj život, a došla jsem k závěru, že mě zatím baví takový, jaký je.“
Do práce se Vladimíra Glatzová těšila. Po pochodu do Santiaga se totiž vydala ještě na měsíc do Indie. „Tam jsem ale měla pocit, že už jsem toho viděla dost. Potřebovala jsem mít opět nějaký cíl. Byla jsem ráda, když mi z Prahy zavolali a řekli mi, že mě budou potřebovat při nějaké transakci.“
Přesně totéž cítil po měsíčním putování po Nepálu i Jakub Horák. „Při správném postupu začnete po třech týdnech cítit chuť se svou prací znovu zaobírat. Není to už pro vás černé mračno plné stresu. Jako by návrat domů byl odjezdem na novou dovolenou plnou zajímavých zážitků,“ tvrdí producent.
Ne každý ale může „černé mračno“ stresu odhánět na měsíční pouti v Himálaji nebo na Srí Lance. Většina z nás má štěstí, pokud si může vybrat alespoň dva týdny dovolené vcelku. Jediným řešením pak je naučit se vypínat pravidelně. Nejlépe každý den.
Zatáhnout za záchrannou brzdu „Čas po pracovní době by měl směřovat ke zklidnění organismu tak, aby mozek začal přirozeně vypínat své systémy a my mohli klidně usnout,“ říká primář Zika. Klíč k tzv. malému, každodennímu odpočinku je tentýž jako k velkému odpočinku neboli dovolené: zabývat se jinou činností než v práci. Protože většina z nás pracuje hlavou, ideálním odpočinkem je „kácení stromů“ - zahrádka, úklid, sport, hudba. „My tady všichni hrajeme fotbal,“ uvádí v narážce na známý film o Básnících vedoucí lékař na jednotce intenzivní péče kardiochirurgického oddělení Nemocnice na Homolce Pavel Jehlička. Jinými slovy, odpočívají aktivně.
Také doktor Zika má svůj recept: „Všichni jistě znají Čapkovu pohádku o princezně solimánské a Dr. Voštěpovi. To je v kostce návod na regeneraci stresovaného těla - fyzická činnost a jednoduchá strava je zjednodušeně prostředek k uchování duševního zdraví,“ říká. „A ještě něco - náš stres často pramení i z toho, že nedokážeme sladit své touhy a cíle se svými možnostmi. Člověk musí mít srovnáno v hlavě, co mu stojí zato a co ne. Mě by třeba nikdo nedonutil, abych bydlel v satelitu třicet kilometrů za městem, odkud bych se denně kolonami posouval do práce za zvonění mobilu a vyřizování pracovních problémů. Mně pro jízdu do práce opravdu vyhovuje městská hromadná doprava a kde to jde, chodím pěšky. Jako vůz mi stačí Škoda Fabia, nebudu dělat přesčasy, jen abych si pořídil Audi. Vydělávání velkých peněz - ne jako zdroje pro fungování člověka, ale jako hlavní motor lidského konání - je hlavní příčinou stresu.“
K podobnému závěru dospěl i Pavel Jehlička: „Práce sice přináší koláče, ale neměla by být vším. Měli bychom se naučit zatáhnout včas za záchrannou brzdu. Protože čím rychleji jedeme, tím méně vnímáme, co se děje kolem. Tato skutečnost známá z jízdy automobilem platí i pro lidský život. Ten však, na rozdíl od auta, máme jen jeden,“ uzavírá lékař.
***
V klášteře jsem musel odevzdat peníze, pas i kopie letenek. Mobil jsem zatajil, ale bylo to k ničemu. Nebyl tam signál. Petr Švihel
