Už to by samo o sobě bylo chvályhodné, ovšem McCloud si úkol ještě ztížil. A to celkem logicky: chtěl-li prokázat, že komiks je něčím víc, než za co ho přehlížitelé mají, že představuje univerzální formu sdělování, pak ideální cestou bylo zpracovat onu anatomii komiksu – formou komiksu.
Forma komiksu je poměrně často využívána k edukativním účelům, jako „lehký“ nosič „těžkého“ obsahu, který má usnadnit jeho vstřebání čtenářem. Nejčastěji však toto spojení mrzačí obě strany. McCloudovi se jako řemeslně zdatnému tvůrci komiksů a zapálenému apologetovi s otevřenou hlavou v jedné osobě vesměs daří zdařile spojit formální i obsahové složky své knihy, která skvěle naplňuje pojem „populárně-naučná literatura“. Jistě, mohli bychom mu vytýkat, že s některými pojmy zachází příliš nonšalantně, že některé typologie jsou příliš různorodé na to, aby byly typologiemi apod., ovšem nebylo by to úplně spravedlivé.
McCloud není vědec, jeho přístup je především intuitivní (a právě v tom cenný!) a všechny „prohřešky“ vykupuje důslednou snahou invenčně a přístupně postihnout, co vlastně komiks je. Načrtává jeho historický vývoj, ale především se snaží přijít na to, jak funguje „alchymie“, která ze statických obrázků s písmenky na papíře vytváří vyprávění. Díky tomuto intuitivnímu důslednému zápalu je nejen přístupný, ale i přínosný jak pro ty, kdo chtějí o komiksu přemýšlet (teoretikové), tak pro ty, kdo ho chtějí tvořit (praktikové) – rozumět mu musejí obě strany.
Navíc McCloud umí být vtipný, zlehčit náročnější pasáž, utahovat si i sám ze sebe – a přestože některé vtípky mohou působit prvoplánově, jsou většinou na těch správných místech a jistě přispěly k popularitě knihy.
Unese-li komiks takovou míru sebereflexe, lze-li vytvořit netriviální metakomiks, který se navíc stal bestsellerem i položkou citovanou v odborné literatuře, pak to je ještě průkaznější než sám obsah knihy. V našem prostředí, vzhledem k historickému deficitu, je podobný důkaz obzvláště potřebný.
Charakter publikace samozřejmě přinášel značné nároky na její českou lokalizaci. Krom obvyklých potíží spjatých s komiksem obecně (vtěsnat dlouhé české věty s diakritikou do „bublin“ dimenzovaných pro kratší věty anglické) to byla především potřeba vypořádat se s pojmoslovím, které McCloud zavádí či s ním pracuje. Překladatel Richard Podaný se s tímto úkolem vypořádal nejen se ctí, ale i kreativitou a precizností. Podařilo se mu přesně a čtivě reprodukovat McCloudovy myšlenky a navíc de facto ustavit (s pomocí odborného konzultanta Pavla Kořínka) českou terminologii. Všechna řešení nemusejí být pro svou novost bez výhrad přijata, jisté však je, že jde o návrhy přesné a invenční.
Můžeme tedy říct, že dnes už i Češi mohou vědět, jak rozumět komiksu...
***
VYŠLO ČESKY
Jak rozumět komiksu
Scott McCloud Přeložil Richard Podaný. Vydal BB art, Praha 2008. 216 stran.
