Amerikanistka Markéta Křížová je autorkou jediných českých dějin Haiti. K „ostrovu zoufalství“, jak se místu postiženému zemětřesením přezdívá, se dostala přes studium severoamerických indiánů.
* LN Ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek po zemětřesení na Haiti napsal do Respektu, že při obnově země by byl nejlepší mezinárodní protektorát -protože haitský stát téměř neexistuje, mezinárodní správa by bránila rozkrádání. Bylo by něco takového možné?
To je dobrá otázka. Možné by to určitě bylo a patrně k tomu dojde. Situace je taková, že poskytovatelé humanitární pomoci asi jiné východisko nevidí. Tato praxe ostatně byla na území Latinské Ameriky mnohokrát vyzkoušena - jednotkami USA. Ani jedna intervence zvenčí, provedená ve jménu boje civilizace proti barbarství, však neměla dlouhodobé výsledky. Jistě, korupce se již nepraktikovala tak okatě, volby se pořádaly, ale pod povrchem haitská společnost zůstala stejná, tedy fragmentarizovaná. Každý sám za sebe nebo za svou rodinu. Tohle mezinárodní okupace nezmění, ta může nanejvýš zabraňovat nejhorším excesům a trestat je.
* LN Jak by na „protektorát“ asi zareagovali Haiťané?
Mám obavy, že reakce bude a priori negativní. I když tamní společnost teoreticky vzešla z principů francouzské revoluce, tedy ze základů, na kterých stojí dnešní Evropa, Haiti si svou identitu, pokud vůbec nějakou má, po tři století buduje v opozici ke všemu evropskému. Za diktátora Jeana-Clauda Duvaliera -musel ze země uprchnout v roce 1986 - se tenhle postoj ještě zvýraznil, protože oficiální státní ideologií se stal noirismus, exaltace černošského dědictví a soustavné upozorňování na křivdy otroctví. Haiťané mají pocit, že mocní tohoto světa zavinili jejich současnou chudobu - a v tom mají do značné míry pravdu. Když sečtete přírodu zničenou v důsledku plantážního zemědělství a těžby dřeva, toleranci vůči Duvalierovi ze strany USA (prostě proto, že se prezentoval jako nepřítel Kuby), potom v 80. letech expanzi montoven, jež haitské společnosti nedávají vůbec nic, a zároveň uvolnění importů, přičemž levnější potraviny zničily zbytek haitských zemědělců a nahnaly je do příměstských slumů... Nedivím se té nedůvěře. Nemůžete říct něco pozitivního?
* LN Jak jste se dostala k Haiti?
Z dětství si pamatuji úplně „vrytě“ knihu Miloše Kratochvíla Napoleon z Černého ostrova: tu bídu, neustálý boj a beznaděj, vznášející se vůkol... To je dost výstižný pocit. K Haiti jsem se dostala přes zkoumání otroctví. Fascinovalo mě, v jakém marastu skončili tvůrci jediného úspěšného povstání otroků v dějinách a taky třetí moderní revoluce (po USA a Francii). Na ostrově Espanola nejdřív Španělé vyvraždili domorodce, pak se stal základnou francouzských pirátů, ti dovezli první otroky a začali pěstovat cukrovou třtinu. Západní část ostrova odlesnili a zadělali tak na dnes už v podstatě neřešitelný problém eroze. Na konci 18. století se dováželo sto tisíc otroků ročně. Potom přišla francouzská revoluce, bohatí kolonisté se začali hlásit o svá práva a dali tím příklad chudým. Nakonec vše vzali do rukou otroci a v roce 1804 vyhlásili republiku. Pak království. Pak císařství. Pak zase republiku. Ústavně vyhlásili, že všichni občané mají být napříště nazýváni jednotně - noirs, černoši. V krutých bitvách se dokázali ubránit Napoleonovi i britské invazi.
* LN To zní nadějně.
Jenže si představte, jaké měli výchozí podmínky. Bylo jich asi milion, většinou se nedokázali navzájem dorozumět, protože je pár let předtím dovezli z Afriky a pocházeli ze stovek etnik. Slova jako občanství nebo věci veřejné jim nic neříkala, africké způsoby vládnutí, mechanismy moci a kolektivního života byly úplně jiné. Ale právě proto, že se mezi sebou nedokázali shodnout, nakonec přijali systém evropský, nic jiného jim nezbývalo. Země byla zdevastovaná po letech války, lesy vykácené, průmysl a infrastruktura nulové, na ostrově snad nebyla jediná vyšší škola. Navíc evropské státy ani USA, v nichž v této době bylo otroctví stále ještě legální, Haiti po řadu let neuznávaly, ostrakizovaly je hospodářsky, Vatikán stáhl z ostrova všechny kněží, což znamenalo definitivní likvidaci místního školního systému. Takže se Haiti na celé 19. století stáhlo do sebe a utvrzovalo se ve své výlučnosti. Formálně se udržoval republikánský systém, fakticky se tam vystřídalo třeba šest „prezidentů“ za rok a tři z nich své vládnutí nepřežili. Pak přišla americká okupace.
* LN Jak to vypadalo?
Americký prezident Theodore Roosevelt v roce 1904 označil USA za „mezinárodní policejní sílu“ a vyhlásil jejich právo i povinnost zasahovat v případě, že si některá ze zemí na americkém kontinentu nedokáže vlastními silami udržet pořádek nebo nerespektuje mezinárodní dohody.
* LN Kolikrát se to stalo v případě Haiti?
Poprvé americké jednotky obsadily ostrov v roce 1915 poté, co dav demonstrantů roztrhal na kusy prezidenta Guillauma Sama za to, že nechal povraždit politické vězně. Zůstaly tam do roku 1934 (k vraždě prezidenta pak už nikdy nedošlo), Američané zřizovali lékařské kliniky a budovali školy - a také zaváděli rasovou diskriminaci, jež byla tehdy v americké společnosti vnímána jako „řád a pořádek“. Hned nato navázala diktatura rodiny Duvalierů, kteří pojímali Haiti jako svůj soukromý majetek. Tomu, co následovalo po útěku diktátora, se asi nedá říkat „demokratizační proces“. Následovaly další převraty, další násilí... a druhá americké intervence v září 1994. Vrátila do úřadu prezidenta Jeana-Bertranda Aristida. Což je mimochodem velmi kontroverzní osobnost, která také nemá zcela čisté ruce, byť někdy je médii prezentován jako ztělesnění demokratické budoucnosti po dobách diktatury.
* LN Co teď s Haiti bude?
Když jsem den po zemětřesení měla krátké vystoupení o Haiti v Českém rozhlasu, studenti mi pak povídali: Fajn, bylo to zajímavé, ale nemohla jste říct aspoň něco pozitivního? Problém je v tom, že já v budoucnosti moc naděje nevidím. Tohle byl jen poslední úder. Haiti nemá nerostné suroviny, nemá finanční rezervy, je notoricky přelidněné. Zemědělství skomírá, většina orné půdy už odtekla do moře. Zprávy o válkách gangů, které rabují v troskách hlavního města a zneužívají humanitární pomoc, jsou jen špička ledovce. Na všech úrovních, od politických špiček po nejodlehlejší vesnice, bojují o moc zájmové skupiny. I když se podaří dopravit tam včas léky, co čeká zraněné dál?
Mezi Odžibveji jsem vystřízlivěla
* LN Pamatuji si vás ze studií etnologie, kdy jste uskutečnila sen většiny tehdejších, často romanticky založených studentů: sebrala jste se a odjela za indiány. Kam? A jaké to bylo?
Do rezervace White Earth v Minnesotě, u Hořejšího jezera, mezi Odžibveje, což jsou indiáni, kteří „vymysleli“ váček s medicínou a kánoi. Úžasné bylo, že do téhle oblasti se na začátku 20. století hodně stěhovali čeští vystěhovalci, takže v rezervaci jsou smíšené česko-odžibvejské rodiny. K jedné z nich jsem po dvou letech přijela ještě na jednu návštěvu, takže jsem zažila i parádní severskou zimu (tedy pro mě, ve skutečnosti už začínalo jaro), obcházela jsem na sněžnicích javorové stromy a navrtávala je, aby se mohl vařit sirup. Během prvního pobytu jsem se zapletla do demonstrací proti nelegální těžbě dřeva. Obdivuju svoje rodiče, že tenkrát moje nadšené telefonáty přežili bez větší psychické újmy.
* LN Vracela jste se domů nadšená, nebo bez iluzí?
Tyhle výlety mě donutily hodně vystřízlivět. Indiáni jsou dneska dost vzdálení Burianovým ilustracím, jestli se jim vůbec kdy podobali. V rezervacích jsou už v třetí generaci na sociálních dávkách a to se na nich samozřejmě podepisuje. Spousta jich skončí na alkoholu, na drogách. Přitom chodí spousty peněz od americké vlády, od různých nevládních organizací a nadací, jež většinou skončí za nehty místním bossům. Indiánským, samozřejmě.
* LN Pomohlo vám to ve vědecké práci?
Napsala jsem o Odžibvejích diplomku a pak ještě monografii, která pořád čeká na vydání, ale stejně mě ty pobyty přesvědčily, že na terénní výzkumy nemám a pořádný etnograf ze mě nikdy nebude. Protože to znamená pobývat v cizině roky, vnucovat se lidem do soukromí, vybudovat si někde domov a pak o něj zase přijít. A na to já nemám žaludek. Potřebuju pevné kořeny, potřebuju někam patřit. Takže jsem sice dostudovala, u indiánů jsem zůstala, ale cizokrajnou etnografii dělám zprostředkovaně, přes historické prameny.
To temné téma: otroctví
* LN Napsala jste knihu o ideálech misionářů, ale také o temné kapitole lidstva -o otroctví. Co jste chtěla zjistit?
Dizertaci jsem věnovala katolickým a protestantským misiím v Severní Americe a v Mexiku během 18. století a jejich úsilí vybudovat v Novém světě utopii, novou a lepší společnost. A zkoušela jsem přijít na to, proč tahle snaha nevyšla a proč nakonec misionáři při vší své obětavosti nadělali víc škody než užitku. Od koloniálních dějin už byl jen kousek ke třetímu zdroji latinskoamerické společnosti - a tím je africké dědictví a moderní otroctví.
* LN O tomto „hrozném a černém“ tématu se u nás moc neví.
Starší generace možná znají Chaloupku strýčka Toma. Byla to velice depresivní práce. Od doby, kdy jsem se učila na státnice z obecných dějin a četla prameny z doby holokaustu, mi nebylo tak nanic. Při obhajobě práce mi vytýkali, že je na ní patrné mé osobní zaujetí. Aby nebylo, když jsem psala o utrpení deseti milionů lidí, kteří byli právně přeměnění ve věci a fakticky v cosi jako tažný dobytek, byli systematicky ponižovaní a jejich „životnost“ na amerických plantážích cukrové třtiny nepřesahovala pět let. Navíc v době, kdy se v samotné Evropě rozmáhala rétorika svobody a lidských práv. Jenže za „lidi“ se počítali jen bílí Evropané. Dědictví otroctví nenesou jenom samotné americké země. A je mnohem méně romantické než obvykle zmiňovaná samba, jazz nebo afrokaribské kulty. Otroctví poznamenalo Evropu samotnou svou existencí. Umožnilo využít zdroje z kolonizace Ameriky, zahájit modernizaci, zbohatnout a potvrdit svou nadvládu nad ostatními kontinenty. Existence otroctví v koloniích byla do začátku 19. století pro většinu Evropanů věc známá, ale zároveň celospolečensky ignorovaná. Třeba Čechy na první pohled zůstávají stranou, ale jen zdánlivě...
* LN Jak to?
Němečtí obchodníci, kteří v Africe zajišťovali „zboží“ pro americké plantáže, často platili jabloneckým sklem a látkami utkanými v severních Čechách. I české země byly napojeny na systém mezinárodního obchodu, který stál a padal s otroctvím.
Vzdát se mého v prospěch našeho
* LN Naposledy k Haiti: Může etnografický nebo historický výzkum dát nějaké vodítko, jak se vůči této zemi chovat?
Když jsem studovala etnografii, tak jsem si naivně myslela, že právě v takových situacích mi pomůže najít řešení. Bohužel je to spíš naopak. Jsem spíš schopná identifikovat dlouhodobé příčiny. Samozřejmě: koloniální dějiny ve zpětném pohledu ukazují úžasnou schopnost lidí vzpamatovat se z katastrof, posbírat zbytky svého života a táhnout ho dál. Ale to je otázka desetiletí a možná staletí. A tahle moudra konkrétním lidem nepomůžou.
* LN Odpověď tedy zní: Musíme to nechat na Haiťanech samotných?
Z pohledu antropologa, tedy z perspektivy dlouhodobého vývoje lidských společenství, by jistě bylo nejsprávnější dát Haiťanům maximální prostor pro správu vlastních záležitostí. Protože všechny systémy implantované zvenčí jsou nutně umělé a ti, kterým je vnutíte, se jim dříve nebo později začnou vzpírat. Jenže - nechat haitskou společnost, aby bojovala vlastními silami, je zase nelidské z pohledu těch statisíců, kteří dnes umírají. V severoamerických indiánských rezervacích, kde byla vybudována fasáda demokracie, jsem měla stejný pocit: občanskou společnost, pocit sounáležitosti, schopnost zřeknout se části „mého“ ve prospěch „našeho“ prostě pokyny shora nezařídíte.
***
ŽIVOTOPIS Markéta Křížová (* 1974) Vystudovala etnologii a historii na Filozofické fakultě UK v Praze. Během studií pobývala mezi druhým a třetím ročníkem v indiánské rezervaci v americkém státě Minnesota. Dnes pracuje jako docentka ve Středisku ibero-amerických studií FF UK. Zabývá se problematikou indiánských kultur Nového světa a koloniálními dějinami Ameriky, především vztahy původních obyvatel a Evropanů a také dopady setkání s americkou realitou na evropské vnímání sebe sama. Vydala odborné monografie Ideální město v divočině (2007) a „The Strength and Sinews of this Western World..." (vyšlo pouze anglicky, 2008) a také popularizační knihy Aztékové (2005), Inkové (2006) a Haiti (2009). V únoru vydá v nakladatelství Libri první české dějiny Dominikánské republiky. Připravuje českou knihu o moderním otroctví.
