No nevím, asi ne.“ Takhle reagoval Petr Zuska (39) na nabídku, aby umělecky šéfoval baletu Národního divadla. V té době totiž spokojeně tančil a choreografoval v prestižním souboru Les Grands Ballets Canadiens a představa, že by si sedl do pražské kanceláře a vedl první baletní scénu u nás, ho vyděsila. Na opakovanou výzvu ale kývl.
V divadelních kuloárech se zvěsti o horkém sesazení baletního krále Vlastimila Harapese z trůnu mladíkem v Kristových letech okamžitě rozprskly jako SARS. Ale těch, kdo mu přáli, bylo poskrovnu. „Nedivte se, pro instituci, která jela desítky let v určitých zajetých kolejích, to byl šok. Málokdo pochopitelně dokázal vydýchat, že na tak zásadním postu stane někdo tak mladý, a všichni věděli, že s ním přijde velká změna. Muselo to být těžké období, ale on to ustál,“ říká k situaci před šesti lety taneční publicistka Nina Vangeli.
Krása jako integrál
Balet. Těžko říct, zda existuje jiná profese s tak jepičím životem. Řehole u tyče začíná u děvčat kolem pěti let, chlapci navlékají trikot o něco později. Do přípravky docházejí zpravidla třikrát týdně, hladovějí, dřou, aby se dostali na konzervatoř, a ve většině případů končí tím, že tančí ve sboru.
V téhle branži, kde se jde do důchodu v pětatřiceti, nejde jen o talent. Stačí, aby se dívce nevytáhly nohy do nutné délky nebo třeba neměla tu správnou flexibilitu v kloubech a otevřené kyčle, a může si být jistá, že se primabalerínou nestane. Ale ani fyzické dispozice oslnivou kariéru nezaručí. Baleťáci i baletky musejí mít osobitý výraz. V obrovské záplavě urputně ambiciózních tanečníků, kteří to nikam nedotáhnou, se ale rodí i děti štěstěny. K vyvoleným patří právě Petr Zuska, jehož dětství rozhodně nebylo poznamenáno mozoly a odřenými palcovými klouby.
K zrcadlu a tyči si stoupl až v 17 letech. Jeho tehdejší slečna tančila v pražském amatérském souboru, kam ho jednoho dne dovlekla. Oproti tanečníkům, kteří tančí odmalička a jejich těla se svalově správně formují, měl velký handicap. Nebýt filmu, který viděl, a to Krvavé svatby Carlose Saury s Antoniem Gadézem v hlavní roli, nejspíš by tance zanechal. „Řekl jsem si, že chci vypadat jako on. Opravdu mně učaroval a dodal energii pokračovat dál,“ potahuje z lehké camelky charismatický muž. Sedíme v kanceláři na pražském Anenském náměstí, v níž se člověk cítí domácky možná i proto, že se na zemi povalují hračky jeho labradora a na stole stojí becherovka na zapití celodenních martyrií.
Čím déle se Zuskou hovořím, tím víc začínám chápat, proč se o něm na DAMU tolik studentek vyjadřovalo s nepokrytým obdivem. Spadá totiž do Kunderova vzorce krásy jako integrálu, tedy kromě hezky řezaných obličejových rysů a atleticky osvaleného těla mu to dokonce myslí. A není homosexuál. „Věřte mi, že znám hodně tanečníků, kteří jsou heterosexuální. Ani bych nedokázal vymezit procentuálně jejich počet, čímž netvrdím, že i těch homosexuálních mezi námi není dost. To je jasné, jsou zkrátka profese, a nemusí jít jen o balet nebo jiné druhy umění, ve kterých je homosexualita častější, ale rozhodně to není pravidlo,“ říká s důrazným náznakem, že z něho člověk o intimnostech v souboru nic nevytáhne.
„Petr si připustí k sobě jen málokoho, vždy byl introvertní. Co se týče tance a choreografie, umí dřít jako málokdo. Stejnou invenci a zapálení pro práci požaduje od ostatních. S takovými lidmi se skvěle pracuje,“ oceňuje Petra Zusku šéf baletu Slovenského národního divadla Mário Radačovský, jenž s ním mimo jiné působil jako první sólista na přelomu tisíciletí vMontrealu.
Princ? To rozhodně ne
Zmíněný amatérský soubor mladému tanečníkovi brzy přestal vyhovovat. Většinu dne trénoval, ale spíš než o taneční umění se zajímal o pantomimu. A získal angažmá v pantomimickém souboru Divadla Na zábradlí. Ze Zusky amatéra se stal rázem profesionál. „Po prvních dvou letech za mnou najednou přišel Pavel Šmok, v té době pro každého z nás obrovský pojem, že potřebuje mladého kluka do souboru Pražského komorního baletu. Nabídku jsem okamžitě přijal,“ popisuje svůj kariérní růst.
Začala škola klasického baletu. Nestíhal tempo baleťáků, kteří klasiku vymakali za osm let na konzervatořích, a tak zatímco kolegové odpočívali, Zuska dle svých slov „opravdu dřel šíleně“. Handicap se začal vytrácet. „Odmala jsem sprintoval, lezl po horách, sjížděl řeky, takže jsem měl tělo jinak uzpůsobené. Určité dispozice v kloubech jsem měl, protože nakonec se mi svaly protáhly tak, že to začalo jít. Věděl jsem moc dobře, že bez klasiky se profesionální tanečník neobejde.“
Dřina přinesla ovoce v podobě hlavních baletních rolí. Kromě děl Pavla Šmoka tančil tehdy i v choreografiích Jiřího Kyliána, Roberta Northa či Gerharda Bohnera. A aby toho nebylo málo, stačil ještě vystudovat obor režie neverbálního divadla na pražské HAMU. Po pár letech neměl problém zatančit cokoli – kromě Prince v Labutím jezeře. „Nikdy jsem nebyl na tento typ role – vzhledově, tělesně a vlastně ani vnitřně. Klasiku jsem bral dlouho jako nutnost. Teprve v zahraničí jsem k tomu změnil přístup, ale to už bylo trochu pozdě na kariéru ,klasikáře‘. Myslím si, že se s tím svět vyrovná,“ říká. „Mé přednosti byly trochu někde jinde. Ale pohled lidí v České republice je dost konzervativní nebo lépe takový malý český. Hlavně u starších generací pořád platí, že pokud člověk nemá konzervatoř, tak je amatér. Jenže tak to není. Znám mraky lidí, kteří ji vystudovali, a nikdy se nikam nedostali, a naopak. Není nic neobvyklého, když souborům šéfují lidé v mém věku a prvními sólisty jsou lidé, kteří tanec nevystudovali, a přesto jsou to vynikající tanečníci dokonce i klasického baletu,“ vysvětluje trochu otráveně.
V roce 1992 prošel konkurzem do Národního divadla a už po roce jej Vlastimil Harapes nechal tančit sólové role. Zusku to ale po pěti letech začalo táhnout za hranice. Kolegové si nevěřícně klepali na čelo, podobnou pozici tady mělo jen pár tanečníků. Na polici mu stály dvě Thálie – za roli Normana Batese v Psychu a Dona Josého v Carmen – a několik ocenění za vlastní choreografii, například cena za nejlepší choreografii roku 1996 za představení V mlhách na hudbu Leoše Janáčka.
Rok tančil v mnichovském baletu Philipa Taylora, pak nastoupil do souboru divadla v Augsburgu, a nakonec se stal sólistou v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Tančil a choreografoval i v jiných evropských či kanadských souborech. „Nechtěli mě pouštět, ale já jsem řekl, že prostě jdu, ať se děje co se děje. A vždycky to šlo,“ pobaveně vzpomíná na časy, kdy si bez tíže plul ve velkém baletním světě. Do té doby, než mu zavolal Daniel Dvořák, nový ředitel Národního divadla.
Jak ocenit tanečníka
V Česku se zvedla vlna nevole proti „floutkovi“ ze zahraničí. „Vůbec jsem to nechápal,“ dodnes překvapeně reaguje Zuska. „Věděl jsem, že Vlastík Harapes je národem milován a lidi na ulici ho berou jako ekvivalent k baletu, takže to nebude snadné, ale takovou kritiku jsem nečekal. Zpočátku jsem se cítil ukřivděný. Vycházely kritiky na mé choreografie, ale místo abych se dověděl, jaké bylo představení, četl jsem jen útoky na mou osobu.“
Nevzdal se. Vyměnil kompletně administrativu, některé baletní mistry a dnes mu ze starého souboru zůstala jen třetina. Tanečníci mají smlouvu pouze na rok, po každé sezoně jich vypadává okolo pěti. I když pláč při vyhazovu není nic neobvyklého, Zusku neobměkčí. „Pořád to dělám nerad, ale nic jiného mi nezbývá. Potřebuji mít v souboru tanečníky, které to baví a chtějí se stále zlepšovat. Mám rád tvůrčí atmosféru a nadšence, kteří si mezi sebou zdravě konkurují. To je motor k nezaplacení,“ říká přesvědčeně.
„S příchodem Petra se změnilo dost věcí. Na vyváženém repertoáru, kde nechybí klasika ani moderna, máme klenoty světových choreografů, jako jsou Kylián nebo Cranko, pravidelně se zvou zahraniční pedagogové a hostují sólisté špičkových souborů. Soubor také hostuje po celé Evropě, Americe a Rusku. Díky Petrovi mohu poznat více různých stylů, za což jsem vděčný,“ opěvuje svého šéfa první sólista Alexander Katsapov. Nadšeně mluví o svém šéfovi i primabalerína Tereza Podařilová: „Při práci je přísný sám na sebe i na ostatní. Vyžaduje plnou koncentraci, a tomu podřídil celý plán zkoušek i pracovní dobu. Protože s ním dodnes tančím, vím, jak umí být skvělým, citlivým partnerem. Třeba za Harapese jsme spolu tančiliCarmen a to pro mě bylo jedno z nejkrásnějších období.“
I když o tom Petr Zuska nerad mluví, nepochybně je v našich vodách raritou. Za velmi krátkou dobu v nezvyklém věku se vyšvihl na nejlepší možnou pozici ve svém oboru. Zbožňovaný a nenáviděný zároveň, s nekompromisními názory a jasným cílem vytvořil dle odborníků prestižní soubor konečně srovnatelný i s těmi „venku“. Přesto není spokojen. „Pořád musím řešit nehorázně malé platy. Sice berou stejné peníze jako činoherci, ale na rozdíl od nich si nemohou přivydělat filmem nebo dabingem a jejich kariéra brzy končí. Některá zranění jsou tak vážná, že jsou ti lidé zmrzačeni na celý život. Když v pětatřiceti skončí, hodně z nich někde prodává nebo dělají šatnáře. Choreografem se stává jeden ze sta, stejně jako jeho asistentem či baletním mistrem. Kdybych si mohl vybrat, co změnit, bylo by to oceňování tanečníků.“
O autorovi| Jarmila Kovaříková, externí redaktorka Pátku
