Rok 2010 začal v českém divadle příznačně – ředitel Národního divadla musel přiznat, že na místo šéfa činohry, které by mělo být tím nejprestižnějším, se nikdo z oslovených tvůrců nepřihlásil. Vyjma šéfa stávajícího Michala Dočekala, za něhož se postavil celý soubor. Věc je prostá: ředitel Ondřej Černý chtěl změnu, ale neuměl si ji prosadit a nést za ni odpovědnost.
Dočekal se raději vrhl do práce na právě získané Nové scéně, kde uvedl rychle za sebou dva kusy. Třetí inscenace hry Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela se velice povedla a obdržel za ni Cenu Josefa Balvína. Nová scéna je sice další divadelní kočkopes, který Praha nepotřebovala, ale pár projektů ukázalo, že s tímto studeným prostorem lze nakládat kreativně. V Národním pak velká očekávání budila Věc Makropulos Roberta Wilsona, ale inscenace příliš neoslnila.
Na Vinohradech zase krachl odvážnější umělecký program zosobňovaný režisérem Danem Špinarem, který z divadla odešel. Za svého Vojcka si sice odnesl Cenu Alfréda Radoka 2009, ale derniéru měla inscenace už v dubnu. Tamější šéf Martin Stropnický by si asi přál, aby Vinohrady kritika brala jako scénu se silnou uměleckou vizí, a zároveň chce mít i narvaný dům. Podzimní premiéry ukázaly, že divadlo opět uvízlo na mrtvém bodě. Neujasněný experiment s Fidlovačkou a pomýlená dramatizace Kafkova Zámku jsou důkazem. Naproti tomu šéf Divadla Komedie Dušan D. Pařízek odmítá přijmout snížení dotace a chce svůj čtyřletý grant předčasně ukončit. Jde o dramaturgicky a inscenačně vyhraněnou scénu, držící se léta na špičce, tak je to absurdní, zvlášť rozhlédneme-li se po výsledcích jiných, relativně štědře dotovaných divadel jako Městská divadla pražská nebo Švandovo divadlo. Tam se rozpadl původní tým, odešel režisér Michal Lang a nahradil jej Dodo Gombár, který se s ambicemi pustil do Dorstova Merlina, ale kritika ho ztrhala. Lang se stal šéfem Strašnického divadla, kde jim vypínají proud kvůli neplacení, ale na kvalitu tvorby to vliv nemá, vždyť zde uvedl výtečnou inscenaci Koljadovy hry Murlin Murlo.
Navzdory tahanicím a protestům kvůli financování pražských divadel je systémové řešení v nedohlednu. A to nemluvě o tom, co hrozí velkým scénám typu Státní opery nebo Hudebního divadla Karlín. Ministr kultury Václav Riedlbauch sice stihl jmenovat nového šéfa SOP, dirigenta Olivera Dohnanyie, ale návod, jak se bude kolos platit, mu sotva mohl předat. Podobné mraky se stahují nad Karlínem, lukrativní budova láká zlatokopy, kteří mají zastání na místech nejvyšších.
***
MIMO PRAHU, A TI MENŠÍ
Brněnské scény ND, Městské divadlo Brno a Provázek založily festival Divadelní svět, holdovaly Václavu Havlovi, ale jinak neohromily. Zato Morávkovo nastudování Havlova textu Prase bylo půvabné podobenství o slušnosti a charakteru vs. české vyčuranosti. Pokud jde o původní drama, žádné hody se nekonaly, nových her relativně málo a důvodů k jásotu také. Nejplodnější asi byl Petr Kolečko, usazený v Rubínu a v kladenském divadle (Kouzelník, Úl, Game boy), novou hru uvedl Petr Zelenka – jeho Očištění je odvážným pokusem o nový pohled na zločin a trest (v Jihočeském divadle ho režíroval Martin Glaser). Zajímavá prvotina Martina Komárka Starý nácek o Knutu Hamsunovi je inteligentní text provokující imaginaci. Novou hru napsala i Radka Denemarková (Spací vady). Z režisérů na sebe stále víc upozorňuje Jan Mikulášek (Elementární částice a Korespondence V+W v Brně).
Jednu z nejzajímavějších inscenací roku nastudoval Miroslav Krobot: Muže bez minulosti podle Kaurismäkiho filmu.