* LN Jak jste se onoho zlověstného 17. května 1994 dozvěděl, že jste přišel o kamaráda?
Měli jsme zrovna v Harrachově sraz lidí z vojny a Vláďa na něj nedorazil. Což bylo divný. Pak mně zavolala jeho ségra, že prej napsal nějakej dopis. Já ji uklidňoval, že asi někam jen odjel, ale hned jsem volal Mirkovi Polákovi, co s námi taky skákal, a říkal mu - hele, hroznej průšvih. Klerens, tak se Vláďovi říkalo, nechal dopis na rozloučenou. No, a pak mi zavolal Vládi táta a řekl mi, co se stalo... Ani dneska se mi o tom pořád ještě moc nechce mluvit... Bylo to prostě strašný... S bráchou jsme pak za ním jeli do Semil a... No, prostě špatný.
* LN Víte přesně, proč se rozhodl skončit se svým životem?
Kvůli manželce. Byl tehdy ženatý a měli holčičku. Problémy je trápily už delší dobu, pak ale jednoho dne přijel domů a ona byla pryč. I s děckem... Prostě se zaláskovala do někoho jiného.
* LN Nedalo se podle jeho chování poznat, že se topí v nepříjemných potížích?
Právě že ne, problémy v sobě dusil. Kdyby se mi svěřil, věci bychom určitě řešili.
* LN Odkdy se znáte?
Od malička. Vyrůstali jsme spolu, zamířili jsme bok po boku i do Dukly, bydleli jsme spolu na pokoji i na internátu, chodili jsme za holkama na diskotéky. Nějaký čas bydlel i u nás doma v Harrachově, a když jsme se třeba někdy nad ránem vraceli z vyhlášený diskotéky na Sklářský, tak jsme k nám lezli opatrně oknem. Byl jsem mu samozřejmě i na svatbě. Dobře se znali i naši tátové. Ani ve snu mě ale nikdy nenapadlo, že by všechno mohlo skončit takhle smutně.
* LN Podzimek zůstal dodnes jediným českým skokanem, který dokázal vyhrát na bájném Holmenkollenu. Vzpomenete si ještě na onen jeho životní závod v roce 1984, na němž jste mimochodem skončil hned za ním na druhé příčce?
Jasně. Vzpomínám si, že se nás tam novináři ptali, jestli na Holmesu vyhraju, a já odpovídal, že první místo nechám mladšímu Podzimkovi. A on to pak fakt vyhrál! Norové tehdy klasicky škudlili na ubytování, takže jsme s Vláďou měli jednolůžák s přistýlkou. Byl mladší, a tak spal na ní. Ráno jsme vykoukli z okna a venku pořádně fičelo. Povídal jsem mu - bezva, soupeři se budou bát. Pak přijel král, a tím bylo naprosto jasný, že se bude skákat. I kdyby na můstek padla neproniknutelná mlha. Pamatuju si, že vítr tehdy třeba úplně potrápil Nykänena; skončil snad úplně poslední. Nám se závod povedl, ale měli jsme i kousek štěstí. Vláďa mi tehdy ale ten Holmes každopádně hezky vyfouknul...
* LN Navzdory zmíněnému slavnému závodu přeci jen Podzimek trochu zůstával ve vašem či Parmově stínu. Proč myslíte?
Na skokana měl možná trochu silnější nohy, to byl jeho lehký handicap. Ženským se ale líbil jeho zadek... Vláďa měl trochu méně prošlapanou cestičku, protože pocházel ze Semil. Nikdy neošidil trénink, byl pracovitej, ctižádostivej, možná někdy až moc. Zatímco starší kluci klidně namočili triko v potoce, aby vypadali, že jsou zpocení, Vláďa by tohle neudělal. Byli jsme sice trochu zlobiví kluci, ale makali jsme a trénink nikdy nešidili.
* LN Prý vám kdysi v Planici pomohl k bronzové medaili na mistrovství světa. O co tenkrát šlo?
V pětaosmdesátém roce jsem se rozmlátil v Harrachově a za tři neděle čekalo mistrovství světa na největším mamutu světa v Planici. Na tréninku se mi tam moc nedařilo a trenéři mě do závodu nenominovali. Vláďa si vzal ale slovo a řekl, že se obětuje a svoje místo mi přepustí. Povídal tehdy, že jsem jako jediný schopný udělat medaili. Takový to byl kamarád. Ještě si šel se mnou zatrénovat a povzbuzoval mě. Dovedete si představit, jakou jsem měl motivaci? Byla to pro mě obrovská výzva. Hecnul jsem se a pro tu medaili jsem tehdy doopravdy doletěl.
