Novým děkanem Fakulty právnické v Plzni byl 13. října zvolen prof. Květoslav Růžička. Tato volba byla překvapením, neboť favoritem se zdál být prof. Karel Eliáš. Stále nezodpovězená zůstává otázka, co tato volba vlastně vypovídá o dění v útrobách nynější Fakulty právnické.
Volba prof. Růžičky byla vnímána spíše jako vítězství stoupenců starých pořádků na fakultě. Prof. Eliáš byl kandidát protežovaný odstoupivším děkanem Pospíšilem. Ve svém volebním programu se také zřetelně distancoval od vedení fakulty za Kindlovy éry a vyjádřil odhodlání pokračovat v nastoupené cestě reforem, zatímco Růžičkův program se hemžil mlhavými formulacemi a o temné minulosti školy v něm nepadlo ani slovo. Pochybnosti o Růžičkovi posílil sám Kindl, když jeho volbu přivítal slovy: „13. říjen přinesl novou víru, že pomluva nezvítězí.“ Jakkoli lidská víra, že pomluva nezvítězí, je sama o sobě hezká věc, z úst hlavního viníka kauzy plzeňských práv znějí tato slova spíše zlověstně.
Po volbě Růžičky také rezignovali tři proděkani jmenovaní bývalým děkanem Pospíšilem. Mezitím ovšem došlo k jistému posunu: prof. Eliáš se minulý týden s novým děkanem dohodl, že ve funkci proděkana zůstane. Tyto rošády ve vedení fakulty zatím vydávají nejasné signály o jejím budoucím směřování. Pospíšilův díl odpovědnosti Prof. Růžička nikdy nepatřil do užšího okruhu Kindlových lidí. V minulosti se dokonce dostal s Kindlovým vedením do konfliktu, když jakožto přísný examinátor odmítal dávat zkoušky prominentním studentům. Také bývalý děkan a nynější ministr spravedlnosti Pospíšil se nedávno vyjádřil, že neví o žádném spojení Růžičky s Kindlem a že by Růžička měl dostat příležitost ukázat, „nakolik opravdu bude pokračovat v reformních krocích, nebo nakolik dojde k částečnému návratu starých časů.“
Tato opatrná slova ovšem cudně zakrývají fakt, že právě Pospíšil za současný stav věcí nese značný díl odpovědnosti. Když aféra plzeňských práv loni na podzim kulminovala, uvažovalo se o odebrání akreditace a uzavření fakulty. Pospíšil se tehdy vahou své autority zasazoval, aby škola mohla dál fungovat, a sliboval důslednou nápravu zdejších poměrů. Pospíšil se však vzhledem ke svému politickému angažmá výkonu funkce děkana dostatečně nevěnoval. Tím umožnil vznik nových nepořádků na fakultě, jež samozřejmě nelze srovnávat s kriminálními praktikami Kindlova vedení, jež však stačily k tomu, aby zajistily nepopularitu jeho proděkanů. Ani ne po roce pak navíc funkci složil, a otevřel tím cestu ke zvolení prof. Růžičky.
Růžička prý své vlastní zvolení komentoval slovy: „To je průšvih.“ Leccos nasvědčuje tomu, že tato reakce byla nelíčená – a snad i mimoděk prorocká. Růžičkova kandidatura celkově působí jako velká improvizace. K jeho nečekanému zvolení zřejmě přispěly dva faktory: naděje Kindlových stoupenců v senátu, že Růžičkův postoj k temné minulosti fakulty nebude tak principiální, a nespokojenost s novými poměry na fakultě za Pospíšilova vedení.
Poté, co vyšetřování kauz Kindla a jeho kompliců vyšumělo do ztracena, jde každopádně o další rozpačitý výsledek aféry plzeňských práv.
O autorovi| VÁCLAV NĚMEC, filozof, vyučující na FF UK v Praze
