Když v Japonsku padne při debatě o současné literatuře jméno Murakami, hned následuje otázka: Který? Haruki Murakami (* 1949) se narodil o něco dříve než jeho jmenovec Rjú (* 1952) a ačkoliv prvně jmenovanému vyšly česky už čtyři knihy a jeho jmenovci teprve jedna, domácí slávy a milionů prodaných výtisků se dočkal dříve mladší Rjú. Už za první novelu Nekonečná, téměř průhledná modř (1976) získal nejvyšší japonské literární ocenění: Akutagawovu cenu. Od té doby charakterizuje jeho rukopis líčení brutálního násilí a sexu, „špinavých“ prostředí, ale i silný sociologický a politický zájem. To platí i o próze V polévce miso (1997).
Polévka miso je spolu s rýží to nejběžnější jídlo, které Japonci snídají, obědvají i večeří. Tak obyčejný a výživný pokrm se nikdy nepřiřadí k mezinárodním stereotypům o Japonsku. Ty preferují jevy „zajímavější“ a méně všední - jako suši, čajový obřad, zápasníka sumo, robota nebo gejšu. Polévka miso je většinou tmavá a nečirá tekutina z rozředěné sojové pasty, ve které sem tam plave mořská řasa nebo zelenina. Temnota polévky i nevyzpytatelnost toho, co konzument najde na dně vypité misky, posloužila Rjú Murakamimu jako obraz: znázorňuje mu nejen noční život, či spíš umírání v tokijské vykřičené čtvrti Kabukičó devadesátých let, ale i celou japonskou společnost. Dvě země zaslíbené Dvacetiletý Kendži provází cizince po sexuálních atrakcích Tokia a šetří na vysněnou cestu do Ameriky. Chodí s šestnáctiletou středoškolačkou Džun, která si dříve vydělávala „placenými schůzkami“. Když spolu tráví večery u Kendžiho doma, Džun vaří nudle a povídají si u televize jako dva důchodci.
Těsně před největším rodinným svátkem, Novým rokem, si Kendžiho najme ošuntělý pětatřicetiletý Američan Frank. Kendži od prvního pohledu vidí na Frankovi něco podezřelého a nebezpečného, vnímá, že si protiřečí, dokonce lže. V téže době se v televizi propírá brutální vražda středoškolačky v Kabukičó, kam Kendži chodí se svými klienty.
Kendži se na případ dívá téměř didakticky: „Té mrtvé holky bylo člověku samozřejmě líto, ale snad tenhle případ aspoň pomůže středoškolačkám pochopit, jaké hrůzy se můžou skrývat za slovy endžó kósai, tedy placené schůzky.“ Zároveň ho irituje způsob, jakým o oběti referuje televize: „Mladý komentátor mluvil, jako by o středoškolačkách věděl úplně všechno. Takovému chlápkovi se nedá věřit.“ A znechuceně sleduje vystoupení odborníka, který před diváky kreslí schéma zranění a odříznutých částí dívčina těla, jako by šlo o výklad herních situací o přestávce sportovního přenosu.
Kendži se dlouho nejeví jako aktér života - je to průvodce, překladatel a pozorovatel. Ve svých vnitřních promluvách neuvažuje jako pragmatický profesionál, spíše jako zkoumavý racionální kritik. Z pozorování klientů i spolupracovníků vyvozuje obecné teorie o japonské a americké národní povaze. Setkává se s japonskými dívkami, které uprostřed ošklivého nábytku sní o tom, že jednou navštíví Niketown nebo Disneyland a budou bydlet v Hiltonu. To je jejich Amerika, značková země zaslíbená, pro Američana nezajímavá. I Frank se však na Japonsko dívá velice úzce: nejdřív ho zajímá jen suterénní svět sexuální „zábavy“, později se zas chytí „duchovní“ myšlenky, že musí slyšet sto osm očistných úderů zvonu, které v poslední den roku znějí v buddhistických klášterech.
Kendži však není jen teoretik, má cit a intuici. Informace o kriminálním případu si na základě jemných a neprůkazných indicií dává čím dál víc do souvislosti s Frankovým nečitelným zjevem a vystupováním. Příběh nicméně nesměřuje ani tak k odhalení vraha jako k obnažení a pitvě světa, kde se vraždí. Kendži vnímá neřest a samotu svých zákazníků i „spolupracovníků“. V peep show necítí vzrušení, ale smutek. Na ulici sleduje tváře lidí, kteří lákají zákazníky do sexuálních podniků. „Z dálky ti naháněči působí až jaksi smutně a opuštěně... Když se s nimi bavím z očí do očí, cítím jakousi bezradnost, jako by jimi moje slova jenom procházela skrz naskrz. Nemám tušení proč, ale často mám pocit, že jsou jakoby průhlední, bez těla.“
Jak putuje s Frankem po různých podnicích, mrtvolnost, nepřirozenost a neživost se stupňuje. Znehybnění vyvrcholí v krajně doslovné scéně hromadného mučení a vraždy. Kendži v té chvíli vypadne z role glosátora, stává se svědkem. Dokonce je vyzván, aby při zvěrstvech pomáhal. Rozhodující je, zda v něm v tu chvíli zvítězí otupělost, ve které neudělá nic, nebo strach, ve kterém udělá to, co se po něm chce, anebo zda ze sebe vypraví jediné možné slovo, které nic nezmění, pravděpodobně ho zařadí mezi oběti; slovo, po kterém už „nic nebude“, ale jímž se ztotožní se svým vnitřním pocitem.
Vyrovnat se a snášet Kendži uvažuje o jemném rozdílu mezi výrazem „vyrovnat se“ (se životem, s utrpením, se zlem), který slýchá od Američanů, a japonským gaman: „být trpělivý“, „snášet“, „strpět“. Toto japonsko-americké téma nastolil už spisovatel Kenzaburó Óe v poválečné povídce Lidské ovce (vyšla v českém výboru Chov, 1999), v níž američtí vojáci poníží japonské cestující autobusu, oni pocítí kolektivní stud a o celé věci navždy odmítají mluvit. Byl to také Óe, kdo za nejúčinnější metaforu politiky označil sex, něco, co postava i čtenář prožije tělesně. Rjú Murakami konflikt i metaforu mimořádně vyhrotil a situaci posunul tím, že mladý Japonec Kendži jde do vztahu s Frankem dobrovolně. Navíc už má k dispozici omezenou „dorozumívací“ slovní zásobu. Jeho situace je svobodnější, ale také temnější.
V knize se mihne jediná jednoznačně kladná postava - jihoamerická prostitutka, s níž Kendži i Frank sympatizují, protože svou práci dělá na rozdíl od ostatních z životní nutnosti: živí rodinu doma. S touto zachránkyní z rodu Dostojevského Soni se V polévce miso sešel Raskolnikov individualistický a vraždící (Frank, Američan) s Raskolnikovem bezmocně přihlížejícím v davu vlastnímu zlému snu o brutalitě (Kendži, Japonec). Neboli hrůza důsledného, vyšinutého individualismu s hrůzou důsledné, bezradné stádnosti.
Rjú Murakami se tedy „vyrovnává“ se starým problémem pomocí typů, extrémní akce a následných úvah. Záměr i omezení jeho románu vyniknou i v kontrastu s nedávno přeloženou prózou Harukiho Murakamiho Afterdark (2004, česky 2007). S Polévkou miso se shoduje v prostředí tokijských podniků nabízejících „sex bez lásky a bez legrace“. V obou prózách jsou protagonisty mladí citliví lidé kolem dvacítky, kteří rozhodují o budoucnosti - nejen své. Obě se odehrávají v noci. Naprosto se však liší v tom, co ve skutečné tmě osvícené neskutečnými červenými neony postavy i autoři hledají a nalézají. Harukiho Murakamiho zajímají živé charaktery, jejich tajemství, setkání a proměna. Postavy Rjú Murakamiho představují spíše sociologické a národní typy a temné prostředí i zločin společenskou a politickou metaforu. Haruki Murakami se snaží zachytit alespoň krátkodobou možnost souznění, v imaginaci vidí naději na novou skutečnost, na „společný sdílený stav“, který je pro něj doménou tvorby, umění - především hudby. Rjú Murakami vytváří drastický snímek, aby skutečnost vyostřil, zpochybnil a změnil.
Pokrm každodennosti, polévku miso, v jeho románu neochutnáme: mnohem spíš překořeněné, těžko stravitelné jídlo. Kniha zasytí čtenáře, kteří rádi rozvíjejí úvahy o národních povahách. Mnohem spíš však má vyvolat znechucení. Směřuje k momentu, kdy se činy, myšlenky i city člověka snášejícího a mlčícího mohou spojit do jednoho velkého NE.
KNIHA TÝDNE V polévce miso Rjú Murakami Přeložil a doslov napsal Jan Levora. V edici Současná světová próza vydalo Argo, Praha 2008. 203 strany.
„Po dívej, tady na ,mapce tokijského sexu‘ je K abukič ó poseto značkami sex-klubů úplně jako souhvězdí Andromeda!“ říká Frank v románu Rjú Muraka mi ho (vpravo dole) Foto A FP - Toshif umi Kitamura
