Málokdo zná nástrahy nejslavnějšího závodu světa tak jako on. Josef Kalina strávil dakarskou rallye téměř polovinu života. Na jejím startu stál už pětadvacetkrát, poprvé právě v roce 1986. Za pár měsíců může tento úctyhodný počet účastí ještě navýšit. „Kdybych přestal závodit, se spoustou kamarádů už bych se neuviděl,“ říká.
Historická Tatra z Dakaru se po třiceti letech vrátila do Kopřivnice |
Lidovky.cz: Jaké vás provázely pocity, když jste po třiceti letech znovu usedl do vozu, s nímž jste odjel svou první Rallye Dakar?
Symbolické. Seděl jsem v něm při své první dakarské rallye a podle všeho i po té poslední. Hezky tak nejspíš uzavřel kruh za mou kariérou spojenou s tímto závodem.
Lidovky.cz: Jak na ten úplně první Dakar vzpomínáte?
Byl romantický a obtížný zároveň. Byli jsme první parta z komunistických zemí, která se toho závodu zúčastnila. Pro ostatní jsme byli za exoty, smáli se nám a koukali na nás trochu s despektem, což jsme si uvědomovali. Ze začátku jsme se trápili, trpěli nováčkovským syndromem, kdy jsme se domnívali, že ostatní jsou zkušenější, lepší a my jsme chudáci. Byli jsme nervózní, já osobně jsem zhubl osm kilo. Do poslední chvíle jsme navíc ani nevěděli, jestli se díky tehdejší atmosféře uvnitř státu vůbec zúčastníme. Měli jsme obrovské potíže sehnat veškerá povolení a finance, nakonec se ale podařilo.
Lidovky.cz: Proč se tehdy Tatra „Ostrý II“ vůbec prodávala?
Tatry tohoto typu se vyrobily dohromady tři. Jeden prototyp, podle kterého se pak udělaly další dva ostré vozy. Ten náš a druhý pro Karla Lopraise. Po odjetí premiérového Dakaru jsme ale dospěli k závěru, že tento typ auta se šesti koly není pro závodění ideální. Uplatnění neměl ani nikde jinde, štěrk nebo písek se tím také vozit nedal. Dospělo se tedy k rozhodnutí, že nejlepším řešením bude všechny tři vozy ve Francii prodat, což se nakonec ukázalo jako skvělý propagační tah společnosti Tatra. V následujících letech totiž prodala do Francie přes dvacet svých vozů. I poměrně zvučným týmům.
Lidovky.cz: Co pro vás osobně Dakar znamená?
Dakar mě provází téměř polovinu mého života. Jde o významný moment v mé dospělosti. Je mi zaměstnáním a životním koníčkem. Kdybych měl být romantický, splnil mi klukovské sny. Díky němu jsem cestoval, zažil dobrodružství, poznal tajemné krajiny a soupeřil s těmi nejlepšími.
Lidovky.cz: Mohl byste srovnat, v čem se závod za tu dobu nejvíce proměnil?
Došlo jednoznačně k technologickému posunu. Když jsme nedávno v Kopřivnici před původní Tatrou postávali, říkali jsme si, jak byl ten závod tehdy nesmyslný. Po bezpečnostní stránce ta auta absolutně nevyhovovala, neexistovaly žádné předpisy. Uvnitř kabiny chyběly ochranné rámy, bezpečnostní pásy byly přidělány na sedačkách, na hlavách jsme měli z důvodu lehkosti laminátové vodácké helmy. V průběhu závodu taky nefungovala žádná mimo závodní asistence. Když měl někdo nějakou poruchu, musel si ji opravit sám. Všichni měli rovné podmínky. Nyní o všem rozhodují peníze, mezi chudými a bohatými týmy je velký rozdíl. Ti movitější mají v cílí velké servisní týmy připomíjící fabriky. Má to svá pozitiva i negativa. V tomhle věku si těžko dokážu představit, že bych celý den jel etapu a přes noc ještě opravoval rozbitý kamion. Dakar tím ale přišel o podstatný dobrodružný prvek a částečně ztratil své kouzlo.
Lidovky.cz: Zažil jste Dakar v Africe i Jižní Americe. V čem se liší?
V Africe šlo o opravdové dobrodružství. Písek, neosídlené oblasti a ne tolik vstřícné obyvatelstvo. Dokud se v Americe závodilo v Chille a Peru, kde se projíždělo pouští Atacama, byla rallye srovnatelná s tou původní. Nadšení a dobromyslnost, s jakou k závodu přistupují místní, je skvělá. Přesunem do Argentiny a Bolivie ale poněkud závod ztrácí na prestiži. Dokud se něco nezmění, čeká ho úpadek. Dakar do pouště prostě patří.
Lidovky.cz: Připravujete se na další ročník?
Jsem domluvený s Davidem Vršeckým, že bychom měli jet spolu. Jestli skutečně pojedu, paradoxně nezáleží na mně. Situace je taková, že Davida momentálně limituje zdravotní stav. Je to padesát na padesát. Rozhodnout by se mělo do čtrnácti dnů, aby se stihly zavčasu vyřídit veškeré dokumenty.
Lidovky.cz: Co příprava na tak náročnou soutěž obnáší?
Osobně jezdím na kole nebo štípu dříví. Je ale rozdíl, pokud jste na pozici pilota, nebo navigátora. Pilot je tak trochu atlet. Deset hodin musí kroutit volantem, řadit, šlapat na spojku a do toho být neustále soustředěný. Měl by být ve skvělé kondici. Kdežto u navigátora je důležité, aby zůstal zdravý a fyzicky se udržoval.
Lidovky.cz: Měl jste na Dakaru někdy strach?
Kdo jej nemá, je podle mě blázen. V okamžiku, kdy se auto dostává do kritické situace, která nevypadá hezky, se bojí všichni. Je důležité, aby se vždy vše řešilo v klidu. Podle toho se pozná dobrý a zkušený závodník. Měl jsem také štěstí, že se mi vyhýbala vážná zranění. Sem tam nějaké naraženiny, pohmožděniny, to je ale obvyklé. Jestli to na mě zanechalo nějaké dlouhodobé stopy v podobě poruch trávení nebo cukrovky, zatím nevím.
Lidovky.cz: Při vší úctě k vašemu věku, není už Dakar nad vaše síly?
Na pořadí už jet nemůžu, alespoň s Tatrou ne, která je velmi specifická. Má malou kabinu a strašně to v ní mlátí, což se potvrdilo i letos. S Jaroslavem Valtrem jsme jeli závod s cílem umístit se do první desítky, to se podařilo a mohlo to být ještě lepší. Přizpůsobit jsme tomu ale museli i styl jízdy, který byl mnohdy divoký. Na to už mé tělo není stavěné. Raději pojedu v podpůrném týmu. I proto jsem se nyní dohodl s Davidem. Je to výborný závodník, na Dakaru se ale stále učí.
Lidovky.cz: Co vás po těch letech neustále žene k závodění?
Občas o tom také přemýšlím. Asi neochota rozloučit se s lidma, kteří mě obklopují. Kdybych přestal závodit, se spoustou kamarádů ze zahraničí už bych se nejspíš nikdy neuviděl a s těmi z Česka jen jednou za čas. A když už si nakonec usmyslím, že tohle byl můj poslední Dakar, vždy ještě přijde někdo se slovy „pojeď se mnou“.
