Vrchní soud možná Ludmilu Brožovou-Polednovou příští týden propustí z vězení. Vedle smrti Milady Horákové, Jana Buchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla se bývalá prokurátorka podílela minimálně na jedné další justiční vraždě: Jaroslava Vetejšky z Hodonína, od jehož odsouzení uplyne tento měsíc 60 let. Její trestní odpovědnost v této kauze nebyla po roce 1989 zkoumána.
Kdo by dnes hledal v Dolních Bojanovicích, třítisícové obci u Hodonína, nějaké stopy po komunistickém režimu, musel by pátrat velmi pečlivě. Dolní Bojanovice si svou úpravností nijak nezadají s rakouskými vesnicemi o dvacet či třicet kilometrů jižněji. Chodníky jsou tu vydlážděné, trávníky pečlivě sestříhané, orientaci usnadňují ukazatele s názvy ulic. Náves nehyzdí jako v mnoha našich obcích šedivá budova Jednoty ze sedmdesátých let, ale najdeme tu Obecní dům s restaurací, kde se dá i ve všední den lacině poobědvat.
Dobu komunismu tu připomínají vlastně jen dvě malé pamětní desky. První je připevněna na fasádě fary přiléhající k vzorně opravenému a přes den odemčenému baroknímu kostelu svatého Václava z první poloviny 18. století: Na věčnou památku pana faráře Jaromíra Pořízka a všech politických vězňů padesátých let. Druhou najdeme na místním hřbitově, který je udržován se stejnou pečlivostí jako zbytek obce: S vděčností a láskou vzpomínáme na p. p. Jaromíra Pořízka, faráře v Dolních Bojanovicích. Narodil se v Bukovince 13. 4. 1902, zem. 14. 11. 1964. Po těžkém po boji ve svatém pokoji, v tmavém tichém hrobě odpočine sobě. Ač v rodné obci pochován, žije v srdcích farníků, pro něž žil a pracoval.
Na titulní stránce Naší pravdy vycházející v Gottwaldově se mohli čtenáři 25. března 1950 dočíst o faráři Pořízkovi něco úplně jiného. Prý „přímo profesionálním způsobem štval proti lidově-demokratickému zřízení a pokojné výstavbě socialismu naší republiky“, stal se „intelektuálním původcem úkladné vraždy poručíka SNB“, a byl tedy po zásluze odsouzen na 15 let do vězení.
Dolním Bojanovicím náleží jeden historický primát. Ve všech volbách od roku 1920 zde získávala lidová strana více než dvoutřetinovou podporu. Kdyby v celé zemi dopadly volby v roce 1946 jako v Dolních Bojanovicích, demokracie mohla být zachována: lidovci zde tehdy dostali skoro 82 procent hlasů, komunisté – v celostátním měřítku drtivě vítězní – jen 12 procent. O dva roky později, v prvních totalitních volbách jednotné kandidátky pod vedením komunistů, volilo v Dolních Bojanovicích 67 procent lidí „bílým lístkem“, což byl protest, k němuž se v celostátním měřítku odhodlal jen každý desátý. Není divu, že komunistům ležely Dolní Bojanovice v žaludku, zvláště když se po čase pasivní odpor proti diktatuře změnil v aktivní odboj.
Po únoru 1948 se v Dolních Bojanovicích utvořila skupina mladíků, které spojovalo dětství v Junáku, cvičení v katolickém Orlu a chuť znepříjemňovat život hrstce místních komunistů, kteří se rázem stali pány vesnice. Vůdcem party byl třiadvacetiletý automechanik Pavel Hubačka. „Roznášeli jsme nějaké letáky a komunistům jsme dělali naschvály. Kluci jim třeba navrtali polínka, do nich dali střelný prach a dávali je zpátky na hromady. Dvěma nebo třem komunistům vybuchla kamna. Plotny se nadzvedly, hrnce vylily, ale nikomu se nic nestalo,“ vzpomínal Hubačka v rozhovoru s Luďkem Navarou loni v Mladé frontě DNES. Mladíci komunistickým funkcionářům také otrávili několik psů, psali na zdi protikomunistická hesla a zkratem na elektrickém vedení znemožnili promítání sovětského filmu v místním kině.
V listopadu 1949 se s lidmi kolem Pavla Hubačky zkontaktoval třiadvacetiletý automechanik z Hodonína Jaroslav Vetejška, který měl za sebou dobrodružnou anabázi. V polovině června ukradl ve skladu jednotky v Žatci, kde sloužil v rámci základní vojenské služby, několik pistolí, nevrátil se z dvoudenní dovolené a na počátku srpna odešel za hranice. Podle výslechových protokolů se pak dal do služeb americké tajné služby CIC a byl naverbován francouzskou tajnou službou jako agent pro zpravodajskou a odbojovou činnost ve své vlasti. Na Moravu se tajně vrátil v noci ze 13. na 14. listopadu 1949.
Přestřelka ve Výstavní ulici Jedním z cílů skupiny se stal hodonínský příslušník StB Alois Dyčka. „Dyčka byl za protektorátu agent gestapa, po osvobození se dal do služeb StB,“ říká Pavel Hubačka. Podle něj měl Dyčka na svědomí 76 lidí, které udal StB v Uherském Hradišti. Osobně byl také zodpovědný za smrt Vetejškova otce, kterého nařkl z kolaborace a pak jej v lágru umučil. Dyčkův osobní spis bohužel neexistuje, takže tyto informace není možno ověřit.
Podle Pavla Hubačky bylo cílem skupiny unést Dyčku do Rakouska a postavit ho tam před soud. Podle Petra Vymyslického, druhého žijícího účastníka procesu, měl Vetejška za úkol odvést Dyčku na Slovensko a tam ho předat jedné odbojové skupině. Ve vyšetřovacích a soudních spisech nejsou tyto verze případu zmiňovány, hovoří se zde o fyzické likvidaci. Ať tak či onak, když se vrchní strážmistr Dyčka vracel autem večer 4. ledna 1950 domů, přepadli jej před jeho domem ve Výstavní ulici v Hodoníně Jaroslav Vetejška a Antonín Bušek. Na akci se podíleli ještě Petr Vymyslický a Josef Pospíšil, kteří hlídali na rohu ulice. Mezi Dyčkou a dvojicí Vetejška Bušek se strhla krátká přestřelka, během níž byl Dyčka zabit a Vetejška lehce zraněn. Útočníkům se podařilo uniknout, Vetejška se skryl u přátel v Dolních Bojanovicích. Státní bezpečnosti se podařilo odbojáře velmi rychle pochytat. Zavinila to zřejmě neopatrnost jednoho člena skupiny, který si v hospodě připíjel na zdar podniku a byl udán číšníkem. Ve vazbě v Hodoníně a Uherském Hradišti byli zatčení podrobeni krutým výslechům. „Tvrdím vždycky, že facka nebo kopanec není žádné násilí. Oni měli metody, které byly psychicky neúnosné. Již v Hodoníně jsem dvakrát pozbyl vědomí,“ říká Pavel Hubačka. V Uherském Hradišti byl vyslýchán za přítomnosti muže hovořícího rusky, a když odmítal vypovídat, pouštěli do něj elektrický proud. „Nejhorší bylo, že výslechy se odehrávaly se zavázanýma očima. Takže já jsem nikdy nevěděl, kdy padne rána a kam.“
Státní bezpečnost z obviněných vyrobila čtrnáctičlennou protistátní skupinu. Kromě čtyř osob, které se přímo podílely na smrti Aloise Dyčky, a Pavla Hubačky v ní byly důležité role napsány pro kněze Jaromíra Pořízka, jenž měl být jakýmsi duchovním otcem skupiny, byť o žádné odbojové činnosti nevěděl, Mojmíra Bečku, údajného agenta vatikánské tajné služby, a jeho sestru Melanii Klouparovou, která prý vraždu Dyčky iniciovala a snažila se ho vylákat na místo, kde měl být zabit.
Pokračování na straně 22
První zločin Ludmily Brožové
Dokončení ze strany 21
Dne 1. února 1950 adresoval Okresní národní výbor v Hodoníně spolu s okresním velitelstvím Národní bezpečnosti dopis Krajské prokuratuře v Uherském Hradišti. Píše se v něm: „Po dohodě s okresním vedením KSČ v Hodoníně žádáme shora uvedenou státní prokuraturu při Kraj. soudě trestním v Uh. Hradišti, případně ministerstvo spravedlnosti o provedení veřejného přelíčení s vrahy a jejich pomocníky při spáchané vraždě na vrch. strm. Aloisi Dyčkovi, orgánu STB v Břeclavě, přidělenému k ředitelství Nafty do Hodonína. Provedení veřejného přelíčení žádáme z důvodů politických, ježto většina přechovávačů těchto byla z Dol. Bojanovic (obce, která byla bílou skvrnou v republice, kde o volbách bylo nejvíce bílých lístků).“ Pod textem jsou kulatá razítka ONV a KSČ a tři nečitelné podpisy.
Veřejné politické procesy padesátých let byly často ze zastrašovacích důvodů pořádány na místech, kde došlo k souzeným činům. Vedle divadel a kin byly k tomuto účelu tak jako v Hodoníně často využívány také sokolovny. Z hlediska komunistické moci nešlo zřejmě jen o využití tělocvičen, které šly jednoduše upravit na velké soudní síně, ale o útok na symboly občanské společnosti. Hodonínští sokolové si postavili sokolovnu v letech 1928 až 1930 z vlastních prostředků a darů, stejným způsobem vznikala sokolská centra i v jiných městech. Ze sokolského prostředí vyšla řada odpůrců totalitních ideologií, takže zabrání sokolovny k zmanipulovanému soudu s odpůrci „lidovědemokratického“ režimu lze chápat jako akt, který měl zesílit děs, který iniciátoři procesů chtěli ve společnosti zasít.
Hlavní přelíčení začalo v hodonínské sokolovně 20. března 1950 ve čtvrt na dvanáct. Předsedou soudu byl JUDr. Jaroslav Novák, soudci z povolání plk. JUDr. Otakar Matoušek a JUDr. Vladimír Podčepický, soudci z lidu Anna Součková a Václav Vošahlík. Za Státní prokuraturu z Prahy dorazili JUDr. Karel Čížek, Ludmila Brožová a Jaroslav Růžička. Čtrnáct obžalovaných zastupovali ex offo čtyři pražští advokáti.
Ludmila Brožová, která tehdy měla ještě své původní jméno Biedermannová, působila na Státní prokuratuře necelé tři měsíce. V listopadu 1949 ukončila studium Právnické školy pracujících, což byla roční „nalejvárna“, na níž se z dělníků oddaných straně vytvářeli prokurátoři. Učivo sestávalo zejména z marxismu-leninismu a prací sovětského právního teoretika a prokurátora v moskevských procesech třicátých let Vyšinského. Pro další kariéru tehdy osmadvacetileté soudní čekatelky bylo možná nejpodstatnější to, že v letech 1945–1946 pracovala jako herečka v Divadle mladých pionýrů. Režiséři komunistických monstrprocesů věděli, že pro své hrůzné inscenace potřebují především dobré herce.
Ženy, které zradily dvakrát „Brali jednoho po druhém a ti, co soud vyslechl, tam zůstávali. Já byl pátý nebo šestý, takže jsem nevěděl, co bylo přede mnou. Soudce mi položil jen dvě otázky: Byl jste velitel té skupiny? – Ano. – Dokdy? – Než přišel Vetejška a převzal si to,“ vzpomíná Pavel Hubačka a dodává: „Bylo to precizně vyslechnuté, lidé se přiznávali, takže kdo tam byl, těžko mohl postřehnout, jak to bylo zinscenované.“ K dokonale zinscenovaným procesům, v nichž se obžalovaní přiznávají ke všemu a žádají pro sebe nejpřísnější tresty, měl však hodonínský proces ještě daleko. Někteří obžalovaní se hájili a popírali svou vinu. Soud pak několik obžalovaných zprostil viny v některých dílčích bodech obžaloby. Těžko říci, zda se soudci skutečně vzepřeli prokurátorům, nebo zda šlo o domluvený postup.
Většina obžalovaných byli dělníci nebo pocházeli z dělnického či malorolnického prostředí. Třídní justice se s tímto faktem vyrovnávala v rozsudku pomocí různých sofizmat: „Melanie Klouparová pochází z rodiny původně dělnické, která však stykem s maloměstskou buržoazií ztratila svůj třídní dělnický charakter a cítila svou sounáležitost s drobnou buržoazií.“ „Mojmír Bečka pochází z dělnické rodiny, která však vzhledem k tomu, že otec měl jako strojník a údržbář výjimečné postavení, se cítila třídně spojena s drobnou maloměšťáckou buržoazií.“
Závěrečné řeči prokurátorů nejsou v soudních spisech uvedeny. Redaktor Českého rozhlasu Marek Janáč však objevil v labyrintu rozhlasového archivu čtrnáctiminutové torzo zvukového záznamu, který obsahuje část proslovu Ludmily Brožové. Prokurátorka je v něm divadelně patetická. Nepříjemným sonorním hlasem morálně odsuzuje čtyři obžalované ženy a faráře Pořízka:
Státní soude, skupina obžalovaných, kterou máme před sebou, je velmi různorodá. Obžalovaní jsou rozdílného věku, různého vzdělání, různého povolání, také různého sociálního původu, a přece je spojuje jedna věc: nenávist. Nenávist k lidově-demokratické republice. Nenávist ke všem řádným občanům, kteří usilují svou poctivou prací o to, aby se všem lidem stále lépe a radostněji žilo. Je smutné, že také ženy jsou v této skupině spojené nenávistí a že také ženy jsou žalovány pro ty nejhnusnější zločiny. Jsou to ženy, kterým se nelíbilo, které nebyly spokojeny s naším lidově-demokratickým zřízením, ve kterém se již ženám nestává, že by byly za stejnou práci jako muži placeny méně než muži. Ve kterém nejsou propuštěny ze zaměstnání, protože není práce ani pro muže. Ve kterém jim manžel domů nepřináší místo platu žebračenku.
Jim se nelíbila naše republika, chtěli zpátky kapitalistický režim se vším vykořisťováním, se všemi zlořády, jak jsme je poznali na vlastní kůži a jak je dosud znají ženy v kapitalistických státech... Připojily se proto ochotně k táboru reakce, který neustále volá po válce, a zradily tak dvakrát: zradily republiku a zradily úsilí žen celého světa, které si tak toužebně přejí mír a bojují za něj. Vždyť přece snahou každé ženy, každé matky, je zajistit svým dětem lepší život, než měly samy. Žádná dobrá matka by si nepřála, aby její dítě trpělo hladem a trpělo nouzí, aby na něj v životě čekala krize a nezaměstnanost. Takové slovo, taková slova by si matky přály škrtnout ze všech slovníků a nahradit je novými, krásnými slovy, jako je radost a smích a štěstí...
Melanie Klouparová je pak označena za ideového původce vraždy „poručíka Dyčky, otce dvou dětí, ačkoliv sama je také matkou dvou dětí“, Rudolfa Veitová je představena jako šmelinářka, která měla „více zboží pod pultem než na pultě“, a o Boženě Tomáškové, která byla členkou KSČ, Ludmila Biedermannová říká:
Ukázala se jako nepřítel, a to nepřítel tisíckrát horší, protože nepřítel ve vlastních řadách. Nastavovala ruku ke spolupráci a ve druhé ruce držela zbraň. Tady je třeba si uvědomit, že heslo bdělost a ostražitost a snaha o čistotu našich řad, naší komunistické strany, která nás vede k lepší budoucnosti, že to není plané heslo. A že je třeba důkladně si toto heslo vrýt v paměť.
Poslední obžalovaná žena, Jarmila Obrtlíková, si podle prokurátorky „špatně vyložila rovnoprávnost mezi mužem a ženou“:
Řekla si, když je můj milý zločinec, nemohu přece já zůstat pozadu. A tak vyzrazovala svému milému, obžalovanému Vetejškovi, o kterém věděla, že zběhl z vojny a že se chystá utéci za hranice, některé zprávy z podniku, kde byla zaměstnána.
Na závěr obvinila Ludmila Biedermannová podle scénáře procesu z iniciování činnosti protistátní skupiny faráře Pořízka:
Této čisté víry našich matek si neváží Vatikán, neváží si jich naše vysoká církevní hierarchie a nevážil si jí také obžalovaný farář Pořízek. Oni postavili tyto mladé lidi proti republice, proti svým spoluobčanům, oni způsobili, že se tito mladí lidé dali na cestu k zločinnosti. Obžalovaný páter Pořízek je dobrý sluha Vatikánu, ale špatný sluha boží, špatný sluha boží, protože ve jménu náboženství klamal své upřímně věřící farníky. Klamal je tak, jako klame Vatikán, když ve jménu boje za náboženství bojuje za rozvrácení tábora pokroku, tábora míru.
Rozsudky padly 22. března 1950. Jaroslav Vetejška byl odsouzen k trestu smrti. Antonína Buška zachránilo to, že nebyl plnoletý, a dostal nejvyšší možný trest pro mladistvé – 15 let. Trest smrti hrozil také pětadvacetileté matce dvou malých dětí Melanii Klouparové, která navíc byla v době procesu v šestém měsíci těhotenství. Nakonec dostala doživotí. Její bratr Mojmír Bečka byl odsouzen na 30 let, stejně jako Pavel Hubačka, a její manžel Jaroslav Kloupar na 15 let vězení. Další doživotní trest obdržel Josef Pospíšil, Petr Vymyslický dostal 20 let, Rudolfa Veitová 25 let, Božena Tomášková 12 let a její manžel Jaromír Tomášek 10 let. V případě kněze Jaromíra Pořízka se rozsudek zmiňuje o třech zločinech: podpořil finančně rodiny zatčených, žádal dopisem manželku předsedy místního akčního výboru Národní fronty, ať působí na svého muže, aby zanechal politické činnosti, a „protestoval proti tomu, aby se pracovalo na brigádách v neděli..., úmyslně tím bráně budovatelskému úsilí československého pracujícího lidu.“ Sazba? 15 let. Pavel Komosný dostal 4 roky a Jarmila Obrtlíková, která se provinila jen tím, že byla Vetejškova dívka, 4,5 roku. Úhrnem tedy trest smrti, dvě doživotí a 180,5 roku vězení pro ostatní.
Kat dostal čtyři tisíce Jaroslav Vetejška se proti rozsudku odvolal, Nejvyšší soud 26. června 1950 odvolání zamítl. 5. září 1950 v poledne mu bylo oznámeno, že mu nebyla udělena milost a že bude popraven nazítří v 5 hodin ráno. Jako poslední přání požádal o návštěvu své matky, své dívky a její matky a kněze. Spis neobsahuje žádné informace o tom, zda mu bylo vyhověno, ale návštěva příbuzných z jižní Moravy a západního Slovenska se zdá z časových důvodů vyloučena.
Jaroslav Vetejška byl popraven na nádvoří věznice Státního soudu 6. září v 5 hodin a 35 minut za přítomnosti Karla Čížka a Ludmily Pechouškové ze Státní prokuratury. 25. září 1950 píše Ústav pro soudní lékařství Státní prokuratuře: „Oznamuji, že mrtvola Jaroslava Vetejšky, na němž byl proveden hrdelní trest, byla dne 19. září v rakvi č. 20 pohřbena ve společném hrobě v Ďáblicích.“ Kat za práci dostal čtyři tisíce korun.
Melanie Klouparová porodila 19. července 1950 ve vězeňské nemocnici na Pankráci syna Mojmíra. Spolu s tříletou dcerou Jaromírou byl vychován prarodiči, o šestiletého syna Ladislava z prvního manželství se staral jeho otec. Při převozu do věznice v Pardubicích musela nová vězenkyně 21. března 1952 vyplnit i obsáhlý dotazník. „Otázka 37: Jak hodláte napravit škodu, kterou jste společnosti způsobila?“ Odpověď: „Nejsem si vědoma, že jsem způsobila dnešní společnosti nějakou škodu.“ „Otázka 38: Jaké nesnáze vám vznikají odsouzením?“ Odpověď: „Byla jsem vytržena z rodinného kruhu a byla mně vzata možnost výchovy mých nezletilých dětí, které jsou v letech, kdy potřebují nejvíce matčiny péče.“
Melanie Klouparová byla z vězení podmínečně propuštěna 16. ledna 1964, Jaroslav Pospíšil v únoru 1963, Mojmír Bečka v červnu 1964 a Pavel Hubačka ještě o měsíc později. Kněz Jaromír Pořízek byl propuštěn v roce 1960. Návrat do Dolních Bojanovic a ke kněžské službě mu však úřady nedovolily.
***
Článek je zkrácenou verzí kapitoly z autorovy knihy Příběh herečky – Dělnická prokurátorka Ludmila Brožová a její svět, kterou v květnu vydá nakladatelství Dokořán.
Mladíci komunistickým funkcionářům otrávili několik psů, psali na zdi protikomunistická hesla a zkratem znemožnili promítání sovětského filmu Žádná dobrá matka by si nepřála, aby její dítě trpělo hladem a trpělo nouzí, aby na něj v životě čekala krize a nezaměstnanost Ludmila Brožová obžalovací řeč, Hodonín, březen 1950
