Každá polistopadová vláda tvrdila, že školství, věda a výzkum patří mezi její priority. Mezinárodní průzkumy potvrdily, že základní a střední školství se propadlo z nadprůměru do podprůměru. Ani u vysokých škol se nezdá, že by se kterákoli vláda skutečně snažila o zlepšení jejich fungování. Naopak, dochází k devalvaci vysokoškolského vzdělání a k nesmyslné, státem řízené inflaci titulů.
I skladník ve šroubárně... Soused ve vesnici, kam jezdím na chalupu, mne požádal, zda bych mu nepomohl s přípravou na zkoušku z filosofie. Překvapilo mne to. Soused totiž pracuje jako policista, celník či co vlastně, a s filozofií nemá nic společného. Ukázalo se, že nově musí mít vysokoškolské vzdělání, aby si udržel místo ve státní službě, které již dlouho a bezproblémově zastává. Bakalářské programy, které státním úředníkům vyhovují, zřizují většinou různé soukromé vysoké školy a instituty. Podíváte-li se na zřizovatele, rady a vedení těchto institucí, zjistíte, že jsou velmi dobře propojeny s politiky, kteří vytváří předpisy, na jejichž základě bude brzy muset i skladník ve šroubárně disponovat vysokoškolským titulem.
Jelikož tyto školy nevědí, co vlastně přednášet, předepisují v rámci bakalářského studia i úvod do filozofie, se kterým jsem se setkal já. Podmínkou složení zkoušky je zreferování kapitoly ze skript přednášejícího. Skripta jsou z poloviny na úrovni studentských referátů a druhou polovinu tvoří nesrozumitelný, a obávám se, že i nesmyslný výklad autorova pojetí ontologie.
První nešťastnou chybou je, že na místo kvalifikačních kurzů a školení nebo programu celoživotního vzdělávání pro státní zaměstnance se požaduje plnohodnotné vysokoškolské vzdělání tam, kde to nedává žádný smysl. Za druhé, vysoké školy a instituty, které toto „vzdělání“ zajišťují, nejsou schopné (a ani nechtějí) kvalitní výuku poskytnout. Pokud by výuka a atestace měly být na úrovni vysokoškolského studia, radikálně by se snížil počet jejich absolventů, což by vedlo k poklesu zájmu o danou školu.
Tento systém sice nikomu žádné relevantní vzdělání neposkytne, avšak jde o dobrý zdroj zisku pro instituty a vysoké školy, které jsou ochotné se na tomto prznění vysokoškolského vzdělání podílet. Zároveň výsledky tohoto systému potěší ty, kteří usilují o co nejvyšší procento vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci, aniž by si kladli otázky, co toto vzdělání vlastně je.
Body, jenom body nečekají S paradoxy ve vysokém školství a vědě se potýkají nejen skladníci ve šroubárně, ale i vysokoškolští profesoři. Současný systém hodnocení výzkumu a vývoje je založen na předpokladu, že kvalitu lze pomocí jednouchého přepočtu vyjádřit kvantitou. Téměř každému výsledku - některé výsledky jsou a priori bezcenné - je na základě formálních kritérií přiřazen počet bodů. Diskuse, kolik bodů se bude připisovat za jaký typ výstupu, a jaká budou ta či ona formální kritéria, zaberou dle zápisů ze zasedání „Komise pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů“ velkou část času jejích členů.
Minulý rok opustil naši fakultu jeden z profesorů, který získal místo na prestižní švýcarské univerzitě. Při pohledu do tabulky „bodů“ je jasné, že kdyby švýcarská univerzita postupovala podle české metodiky, nikdy by takového „nýmanda“ nemohla zaměstnat. Více než polovina jeho výstupů je hodnocena nulou či méně než jedním bodem. Český systém neomylně vyřadil a znehodnotil většinu cizojazyčných publikací, na jejichž základě dotyčný získal profesorské místo ve Švýcarsku.
Pokud si někdo klade otázku, zda ti Švýcaři náhodou neudělali chybu, jeho obavy rozptýlí závěr první průběžné zprávy Mezinárodního auditu výzkumu, vývoje a inovací v České republice: „Implementace Metodiky hodnocení výsledků výzkumu, která vede k přerozdělení dvou třetin institucionálních prostředků, představuje významné riziko pro zdraví systému výzkumu, vývoje a inovací. Metodika by neměla být použita ve stávající formě. V tomto bodě je lépe nedělat nic, než použít nástroj, který pravděpodobně způsobí škody.“
Shrnuto do jednodušších slov, výsledek práce Komise pro hodnocení v letech 2008 až 2009 je tak špatný, že škodí českému výzkumu a vědě. Žádná metodika a žádné hodnocení by byly lepší než to, co teď probíhá. Profesor skladníkem Současná metodika nehodnotí kvalitu, protože je založena pouze na formálních a kvantitativních kritériích. Skripta, podle kterých jsou nuceni se „vzdělávat“ zaměstnanci studující zbytečné programy kvůli zbytečným titulům, samozřejmě plně odpovídají jednomu z nejlépe bodovaných výstupů současné metodiky.
České vysoké školství deformují nejen nekvalitní studijní programy, ale i metodika hodnocení vědeckých výsledků, která by - v ideálním případě - měla tyto nekvalitní programy odhalit. V současné době je český profesor skladníkem bodů, které nevypovídají o kvalitě akademické práce.
***
Chybou je, že namísto kurzů a školení nebo programu celoživotního vzdělávání pro státní zaměstnance se požaduje plnohodnotné vysokoškolské vzdělání tam, kde to nedává žádný smysl
Politici vytváří předpisy, na jejichž základě bude brzy muset i skladník ve šroubárně disponovat vysokoškolským titulem
O autorovi| JAKUB JIRSA, přednáší na FF UK
