Byl Karel Hynek Mácha mimořádný básník a spisovatel? Kdyby tak mladý nezemřel, vypracoval by se z koncipienta litoměřického justiciára dál a pokračoval v právnické kariéře a psal jen po nocích? Byl Jan Neruda neopakovatelným autorem, dodnes ceněným pro své moderní psaní? Proč nepřestal být novinářem, musela ho ta dennodenní povinnost přece hrozně zdržovat? A co Josef Svatopluk Machar, ten pronikavý, nekompromisní duch, který nedbal na autority? Dodnes žasneme nad břitkostí jeho úsudku, moderností formy, zásadovosti. A on třicet let pracoval jako bankovní úředník ve Vídni, pak dokonce v nově vzniklém státě přijal post generálního inspektora československé armády – a pořád své zaměstnání vnímal jako dočasné. A co Čapkové? Nebo dál v minulosti – co pan gymnaziální profesor Alois Jirásek? A koneckonců, i Milan Kundera přece učil na FAMU a potom v exilu na univerzitách francouzských…
Mezi lidmi „od pera“ se ví to, co nezasvěcená veřejnost nejspíš netuší: čistým psaním se uživit nedá. Tohle tvrzení je trochu nadsázka (výjimky potvrzují pravidlo), stejně tak jako představy laiků o výnosnosti spisovatelského povolání. Ale reálné jádro má.
Všimněme si jen, jak se na ty, kdo se pokoušejí obstát jako autoři „na volné noze“, tedy bez tradičně chápaného zaměstnání, dívá jejich okolí: „Když už má tu úchylku, že musí něco spisovat, ať si to dělá ve volném čase, až vydělá na chleba, až uspí děti, to je všude klid, to se pak líp soustředí. Tvůrčí práce? Je to vůbec práce? Spíš záliba, koníček, nebo rovnou nafoukanost, asi se chce nad nás literárně nenadané a průměrné vyvyšovat!“ A údělem těch nadaných a nadprůměrných je nevšímat si nedůvěřivých pohledů, třít v podstatě bídu a jít za svým tvůrčím puzením hlava nehlava. Smířit se s faktem, že jejich psaní je luxus odříkání. Najít tolerantního partnera, který chápe jeho výjimečnost a je ochoten s ním tu bídu snášet, chválit ho a povzbuzovat (má to těžší o to, že plody jeho odříkání jsou ovocem toho druhého). Nebo ve vypjaté zodpovědnosti nevázat na sebe žádnou rodinu – to pak ale jeho psaní jedna dimenze schází.
Nicméně: spisovatelé byli, jsou a budou, jejich úděl je volba dobrovolná, píší, protože musí a protože chtějí (a protože to umějí). Úspěch jejich snažení záleží na spoustě věcí i tam, kde je talent spojen se silnou motivací, pílí a poctivostí. V různých dobách se spisovatelé uplatňují různě – za bolševika například psali ti dobří do šuplíku, studovali a hřáli se v teple svých kotelen nebo doma hlídali děti a jejich ženy vydělávaly na činži, zatímco ti „úspěšní“ dostávali slušné honoráře a chrlili svobodně knížky, které už dnes, pár let po jejich vzniku, nikdo nečte. Ani v časech dnešní svobody, kdy si knížku vydáte třeba sami, z počítače v kuchyni, neznamená úspěch trvalou kvalitu. Nenamlouvejme si, že ti, kdo mají to štěstí, že našli sponzora, či dokonce mecenáše, vydavatele a navíc i svá dílka prodávají, jsou ti nejlepší. A také – ne všechno, co se podobá vázanému textu, je literatura.
***
ČESKO SPISOVATELSKÉ
· Loni se u nás vydalo na 17 598 knih (průměrně 48 knih denně), o necelý tisíc méně než loni. Přes tento pokles Česká republika stále patří k zemím s největším počtem vydaných titulů na počet obyvatel.
· Nejprodávanější čeští beletristé v roce 2009 podle žebříčku Svazu knihkupců a nakladatelů byli: Michal Viewegh, Zdeněk Svěrák a Barbora Nesvadbová. Dobře se prodávaly i knihy Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek a publikace o Livii Klausové, kterou napsala Marcela Pecháčková. V roce 2008, 2007, 2006 a 2005 se na trhu prosazovala i díla od Petra Šabacha, Haliny Pawlovské, Ireny Obermannové, Milana Kundery nebo Jana Krause či Terezy Boučkové. · U kvalitní beletrie se o velkém úspěchu mluví, když se prodá tisíc pět set výtisků. · Většina autorů dostává zhruba 10% z peněz, které se vydělají prodejem jejich titulu (například čtvrtletně deset procent z prodaného objemu). Autoři jako Petr Šabach nebo Michal Viewegh mají exkluzivní smlouvy a mají procent víc (třeba i dvacet, dvacet pět procent).
· Zhruba třicet až čtyřicet procent ze zisku potom zůstane nakladateli: ten hradí dopředu ještě před vydáním knihy faktury za tiskárnu (dvacet až dvacet pět procent ze sumy), grafika (který se postará o obálku a sazbu) a platí i redaktora, který musí knihu zredigovat. Zbytek spolkne distribuce. · Většina velkých knihkupců si bere na devadesát procent titulů „do komise“, jejich celkový podíl na zisku se pohybuje okolo třiceti procent (i když v současné době chtějí podíl zvednout až nad padesát procent). stp
