Trest pro Brožovou-Polednovou už splnil svůj účel
Kdyby se psal rok 1950, dělnická prokurátorka Ludmila Brožová by se klidně podepsala pod slova „Psovi psí smrt“. Tak se to tehdy říkalo a právě Brožová poslala v tom duchu na šibenici Miladu Horákovou (a jiné). Jenže teď se píše rok 2010. I když trváme na spravedlnosti, i když byla Brožová-Polednová jako de facto jediná za gottwaldovské procesy řádně odsouzena, i když nikdy neprojevila lítost, dnes se pod slova „Psovi psí smrt“ už nikdo nepodepíše. I tak lze vnímat včerejší milost prezidenta republiky.
O Václavu Klausovi se někdy říká, že jako prezident si vede nejlépe právě v branži milostí, a něco na tom je. Proti omilostnění bývalé prokurátorky po téměř dvou letech ve vězení nelze namítat prakticky nic. Každý demokratický stát, který může uplatnit spravedlnost až po desítkách let, se totiž ocitá ve vážném dilematu: Má smysl zavírat starce nad hrobem? Neděláme z nich mučedníky? Necítí se jejich odsouzením vyviněni všichni ti, kdo se na účinném chodu totality podíleli méně prokazatelnou měrou?
Právě ty otázky zmiňoval prezident, když v září 2008 – po rozsudku nad Brožovou-Polednovou – milost zamítl. A uvědomil si je včera, když milost udělil. Ty dva akty ovšem nejsou v rozporu.
Existuje-li spravedlnost, musí platit pro všechny. Což poznáme podle toho, že odsouzený – není-li námitek lékaře – nastoupí trest. Že jde „bručet“, řečeno po muklovsku. O zemi, kde bývalá prokurátorka ve věku 87 let nastoupila trest, to platí. A právě tak to platí i o zemi, která onu pachatelku ve věku 89 let omilostní – před Vánocemi a jen tři měsíce předtím, než by připadlo v úvahu podmínečné propuštění. Trest splnil svůj účel, dokázal, že spravedlnost platí pro každého. Paní exprokurátorko, došlo vám to?
