VJařabových Hlasech nejde jen o komorní formu, v níž se zkoumají herecké možnosti souboru, ale především o rozpor reality a iluze, který charakterizoval už předešlou premiéru Debrise. Autor se ve svém novém textu vydává do hlubin lidského nitra, které skrývá nevypočitatelné zákruty a propasti. Na vnější podněty člověk někdy reaguje zvláštní směsicí zdánlivě racionálního jednání, které však ve svém důsledku může vést k činům vybočujícím z takzvané normálnosti. Také hlavní hrdina Hlasů Karel žije na první pohled všední život v klidném a fungujícím manželství, přitom je však uzavřen ve vlastním fiktivním světě. Vstupuje do něj jen bratr Josef, který je ovšem součástí těchto představ. Poklidné spolužití Karla a Marie je narušeno příjezdem Mariina bratra Jiřího, který se údajně vrací z Ameriky. Spíše než sourozenecky se ovšem dvojice chová milenecky, což nakonec dovede Karla soustavně popichovaného Josefem, který se pohybuje na tenké hranici racionálna a manipulace, až ke zločinu. Ten však není pointou hry, kterou se nesluší prozradit, protože zpětně nabízí klíč k dešifrování celého „tradičního“ příběhu lásky a smrti.
Vnitřní zápasy duše Pokud by někde Jařabův text připomínal sled epizod, které autor vrší k překvapivému závěru, režisér Jařab tento moment ještě vědomě podtrhuje. Odděluje jednotlivé situace, které začíná vždy jako by znovu, spojuje je jen pauzami, v nichž však probíhají intenzivní vnitřní procesy. Pomáhá mu k tomu vyprázdněná scéna, v níž je umístěno jen retro křeslo a lampa, které nesou výrazné známky používání. Objeví se zde také část válendy, která však má význam spíše symbolický. Je to prostor skutečný i fiktivní, otevřená aréna pro vnitřní zápasy Karlovy duše. Poslední scéna se proti tomu odehrává v náznaku malého pokoje s reálnými prvky (okno, dveře), kde postel má jednoznačnou funkci. Proto sem také Ermann Aloise Švehlíka prostě přichází jako „člověk odjinud“, mimo svět Karlových představ, „nezjevuje“ se jako Josef. Švehlík navíc hraje Ermanna velmi civilně, profesionálně empaticky a zároveň věcně.
Inscenace ovšem stojí především na výkonu Pavla Šimčíka, který využívá rozporu mezi svým exteriérem a vnitřní nejistotou postavy, což ve výsledku vytváří zvláštní křehkost Karlovy duše. Šimčík se pohybuje přesně na rozhraní skutečného a iracionálního jednání i reakcí, přičemž oboje předkládá divákovi s naprostou autenticitou. Ten může někdy dokonce váhat, co je vlastně pravda a co jenom iluze, což ovšem není na škodu. Drama se tím nerozmlžuje, protože jeho podstata je taková sama o sobě. Citlivé uzavřenosti Šimčíka skvěle sekunduje nervnost a eruptivnost Josefa Jaroslava Plesla, který sem vnáší zdánlivou, až přízemní normálnost. Jeho „akční“ projev tak dobře skrývá manipulativnost Josefova jednání, a proto si může dovolit i některé komické momenty.
Klára Melíšková si evidentně užila proměnu své Marie od šedivé domácí puťky až po ženu vamp s řadou mezizastávek, které pečlivě odstínila. Něco podobného by mělo charakterizovat i Jiřího, ale ten je od začátku příliš čitelný. Má sice momenty sympatické bezstarostnosti a mladické energie, ale je jasné, že jde o malého grázlíka, který je v podstatě hlavně katalyzátorem rodinné krize. Václav Neužil ho přesto nehraje prvoplánově, rošťáctvím zahaluje jeho nebezpečnou agresivitu, ale víc než vyhnout se karikatuře udělat nemůže.
HODNOCENÍ LN ***** David Jařab: Hlasy.
Scéna a režie: David Jařab Kostýmy: Kamila Polívková.
Hudba: Petr Haas Dejvické divadlo, premiéra 1. 3.
