Nezná trému a na to, že je mu teprve osmnáct, má překvapivě střídmé ambice.
Pianista Lukáš Klánský patří k největším talentům své generace.
Jeho strukturovaný životopis je poněkud „jednotvárný“: samé první ceny v klavírních soutěží. Těch tuzemských nepočítaně, ze zahraničních si sám nejvíce cení vítězství v belgickém Vresse (tam zazářil jako třináctiletý) a v italské Agropoli.
U syna známého pianisty Ivana Klánského by se tato dráha dala předpokládat. To ale Lukáš vyvrací. „Vůbec nebylo jasné, že budu klavíristou nebo muzikantem. Kdyby nepřišel impulz ode mě, určitě by mě do toho rodiče nenutili. Byli rádi, že jsem měl o klavír zájem, ale necítil jsem žádný tlak.“
Od pěti let až do svých patnácti studoval na Hudební škole hl. m. Prahy u Růženy Učňové. Teď je na konzervatoři u profesorky Evy Boguniové. Otec do jeho vývoje zasahuje, ale nijak vehementně. „Konzultuji s ním hlavně před soutěží nebo před koncertem, ale jeho názor je mému tak blízký, že jen dolaďujeme detaily,“ říká Lukáš.
Během deseti let získal celkem jedenáct prvních trofejí, k nim přibylo minulý měsíc vítězství na soutěži konzervatoří. Závist svých vrstevníků a kolegů prý necítí, má dobré přátele. Jako nevýstřední a hloubavá osobnost tíhne také ke komorní Lukáš Klánský Foto LN - H. Glos hře. Už jeho první soubor, Trio Smaragd, zazářil. Teď tvoří spolu s violoncellistou Ondřejem Valentou a houslistkou Marií Mátlovou trio Helios. „Klavírní trio je ideální vyvážení - plnohodnotná komorní hra a přitom hodně sólových partií, kdy se člověk musí předvést. A taky tam setrvávám proto, že jsme si nesmírně sedli hudebně i lidsky,“ říká.
Frekvence jeho sólových i komorních vystoupení je závratná. Dnes má odehráno asi 390 koncertů a téměř každý týden přibývá na seznam další.
Na nepopulární otázku, kolik hodin denně cvičí, odpovídá: „Nekoukám na hodinky. Vezmu si noty, které se potřebuji naučit, a až to zvládnu, tak to zvládnu...“ Nikdy prý netrpěl trémou. „Není podstatné, jestli udělám chybu nebo co si lidi pomyslí. Hraju proto, že mě to baví, je to pro mě způsob vyjádření, dokážu vyslovit to, co slovy nejde a není to pro mě stres. Na soutěžích samozřejmě tlak je, ale určitě bych to nenazval trémou. Spíš pocitem zodpovědnosti, koncentrací.“
Jako většina klavíristů tíhne k Chopinovi, hraje moc rád Beethovena a Bacha. V líčení svých ambicí a budoucí kariéry je překvapivě střízlivý: „Vždycky říkám, že se chci kvalitní hudbou uživit. Vyhovovalo by mi mít sólové koncerty, hrát s triem a učit pár žáků na konzervatoři. Nejhorší je, pokud člověk moc chce a upíná se k nějakému cíli. Jestli budu jen učit, nepovažuji to za prohru.“
Kromě klavíru si od letoška přibral jako druhý obor dirigování. „Klavír mě o nic neochuzuje, žiju jako normální mladý člověk,“ odpovídá na otázku, jestli má čas na koníčky. Ožije, když vypráví o svém stařičkém mercedesu, s nímž už najezdil tisíce kilometrů, a to nejen kvůli koncertům.
„Na pódiu mám nejradši ten pocit, když vím, že publikum opravdu poslouchá. Myslím, že umělec z publika cítí, jak reaguje a když vidím, že je reakce kladná, tak se mi hraje úžasně a během pár minut se mi povede úplně se uvolnit a dát do hudby to, co chci,“ svěřuje se.
Je pro něj známé jméno přítěž, nebo výhoda? „Obojí. Výhoda je ta, že lidi jméno znají a snadněji si mě zapamatují. Nevýhoda je, že se ode mě hodně očekává a spousta lidí si myslí, že mám něco zadarmo. Ale já jsem se svým jménem spokojený,“ usmívá se.
