Norský spisovatel Jostein Gaarder byl původně učitelem filozofie na lidové vysoké škole nedaleko od Bergenu. Z dotazů, které mu studenti kladli, napsal knihu Sofiin svět, která je jakýmisi jednoduchými dějinami filozofie. Gaarden napsal i řadu velmi úspěšných knih pro děti. Kouzelný kalendář koncipoval jako čtyřiadvacet kapitol, jež se mají číst každý den adventu od 1. prosince po Štědrý den.
Strašně rád zpomaluju „Koupil jsem si tu knihu před pár lety v angličtině, bylo to v adventní době a zjistil jsem, že je to ideální vánoční vyprávění,“ říká režisér Jan Jiráň. „Četl jsem si ji opravdu jako kalendář, každý den kapitolu. Je o slušnosti, o lásce, o Vánocích a člověk si při čtení zase uvědomí, jak ty Vánoce byly původně úplně jiným časem a znamenaly něco docela jiného, než se nám to celé vymklo z kloubů. Knížku jsem si pomaličku přečetl kapitolu po kapitole a opravdu jsem si tenkrát ten advent užil. Chtěl jsem to všechno v téhle uspěchané době, která jako by byla jenom o penězích, úspěchu a o věcech, dát dál. Viděl jsem v tom také možnost jistého zpomalení. Ajá strašně rád zpomaluju. Nepoužívám auto, jezdím do divadla tramvají, mám aspoň čas pro sebe. Můžu si číst, můžu přemýšlet...“
Na audioknize režisér s herci pracoval třináct měsíců. „Od začátku jsem věděl, že to budu dělat s lidmi, se kterými souzním, které léta znám. Věděl jsem, že to téma je jim blízké, o podobných věcech přemýšlejí a příběh obohatí o své vlastní zkušenosti a zážitky. Od začátku bylo jasné, že rodiče budou hrát Libuška Šafránková s Pepou Abrhámem, že pan Somr bude číst autora, vlastně Jana Křtitele, a že nikdo mi k tomu nenapíše lepší písničky než Marek Eben. Všichni mají s takovým tématem osobní zkušenost a navíc ho berou s lidskostí, s nadhledem, s humorem. Ta knížka není nikterak nábožensky bigotně zatěžkaná, naopak, je to úžasné vtipné putování z roku dva tisíce do roku nula.“
Jak říká, knížky Jan Jiráň miluje, čte jich hodně, a při tom už přemýšlí, které by upravil do audioverze. „Mám rád to zpomalení, které mluvené slovo umožňuje, užívám si jakoby starých zašlých časů, kdy televize ještě moc nevysílala. Celé dětství jsem prožil u rozhlasu, sobota a neděle byly úžasné, když celá rodina seděla u rádia, poslouchali jsme dramatizace a četby na pokračování a mohli jsme zapojovat vlastní imaginaci. Poslouchali jsme s bratrem, kreslili si při tom, každý něco úplně jiného, jak nás vedla fantazie. Dneska se posluchačům snažím vrátit ty libé pocity ze svého někdejšího dobrodružství. Současné děti mají všechno dané, videohry, computery, takže vlastní imaginaci nemusí příliš zapojovat. Ale při poslechu máte zážitek jen z půlky daný textem, z druhé poloviny je to na vás, na vaší představivosti.“ Roli maminky Jáchyma vytvořila Libuše Šafránková. I ona potvrzuje, že díla s námětem tohoto adventního kalendáře jsou potřeba. „Sleduji chod normálních rodin, vidím, jak i v té naší přibývá malých dětí - třeba moje sestra má čtyři -a jak rychle rostou, uvědomuji si, jak takové vyprávění děti potřebují a vyhledávají.“ Tělu i duši příznivé S Janem Jiráněm Libuše Šafránková natočila neobyčejně populární pohádky O zvědavém štěňátku a další desky s vyprávěním pro děti. Říká, že si je testuje na dětech v rodině. „Vnouček je ještě malý, ten roste se Štěňátkem, ale na neteřích Kalendář hned otestuji, jestli se zorientují. A já myslím, že ano. Před časem jsme s jinou firmou vydali Biblické příběhy a já s potěšením zjistila, že naše Majda jim dává přednost před různými vymyšlenými vyprávěními a spontánně si tu kazetu pouští před spaním.“
„Děti jsou nemilosrdné,“ pokračuje. „Ty nic nepředstírají, buď něco vezmou, nebo zavrhnou. Když si pouštějí pohádky, které si nahrály třeba z televize, dokonce i některé postavy, když je nebaví, nemilosrdně ovladačem přeskočí a jiné si zase třikrát vrátí, protože je tam dobrý fór. To je testr obrovský. I proto si při téhle práci dávám záležet, abychom udrželi prostou formu, abychom děti nezanášeli nějakým balastem, aby se jim ponechal prostor pro jejich fantazii. Samy si mohou leccos doladit, domyslet.“
Opráci s režisérem říká: „K ničemu nepřistupuje bezmyšlenkovitě, jen aby to byla legrace nebo jen aby se to chytlo, to ne. On jde poctivě po jádru, po mystice příběhu, podstatě, čistotě a obyčejnosti, jakou ty pohádky v sobě nesou.“
Herečka připomíná, že poslouchat rozhlas ji uklidňuje a interpretovat příběhy ji těší. „Pro mě to je velmi zajímavá práce, úžasná svoboda, tímhle způsobem si hrát. Poslouchám někdy v noci nebo v autě, vrací mě to do klidnějších časů, fyziologičtější existence, kdy všechno bylo nějak přirozenější a ne tak zrychlené, tělu i duši příznivější.“ O práci s vlastním mužem se šíří jen zdrženlivě: „Už jako divákovi mi vždycky imponoval a pak jako herecký partner taky. Bavilo mě a baví doposud sledovat, jak myslí. Zajímá mě, když se herectví projevuje skrze myšlení figur spíš než tím, co říkají a jak vypadají. Ráda sleduji, co běží mezi slovy, líbí se mi, když to myšlení je vidět a jinak se herectví zvnějšku tolik neprojevuje.
A tahle kritéria, která mám i jako divák nebo i partner na jevišti a u mikrofonu, mi Josef splňuje.“ Libuška Šafránková mi vařila čaje Herecký syn Libuše Šafránkové, třináctiletý Tobiáš Vacek, si práci vedle velkých hereckých osobností zjevně dost užíval. „Samozřejmě, že se stydím, vždycky aspoň ze začátku, ale když jsme spolu dýl, tak se oklepu a beru je za kamarády. Oni mi hodně pomáhali, radili, jak to mám číst, a Libuška Šafránková mi vařila čaje, starala se o mě.“ Vyprávění Kouzelného kalendáře by si prý pustil dobrovolně: „Beru to jako pohádku i trochu jako normální rozhlasovou hru, je tam sice spousta těch dětských věcí a všeho kolem Vánoc, ale zároveň je to i detektivka. Je to čtení pro děti, ale dospělí si ho můžou taky poslechnout, je to pěkný.“
***
„Mám rád to zpomalení, které mluvené slovo umožňuje, užívám si jakoby starých zašlých časů, kdy televize ještě moc nevysílala. Celé dětství jsem prožil u rozhlasu,“ říká režisér Jan Jiráň.
