Když vystupuji z tramvaje na okraji Břevnova, nepřipadám si jako v rušné Praze: klidný park za Bílou horou, kde lidé venčí pejsky, fotbalové hřiště s restaurací, které působí jako relikt let minulých. Z let minulých (konkrétně z těch 70.) pocházejí i rodinné domy v jedné poklidné ulici. Domky s předzahrádkami jsou natěsnané vedle sebe. Z ulice nevypadají zrovna jako architektonické skvosty: dvě patra, plochá střecha, čtvercová okna. Zkrátka stavby, jež si za komunismu stavěli svépomocí ti, kdo se dokázali dostat ke stavebnímu materiálu a měli dost chuti kutit.
Ani dům s obytnou plochou zhruba 250 metrů čtverečních, který zrekonstruoval architekt Petr Vágner ze studia AI Design, nepůsobí zvenku jako nějaký velký div. Od ostatních domků se odlišuje jen červenými vchodovými dveřmi s kulatým „kajutovým“ okénkem a bílými žaluziemi, které zakrývají okna. Ten opravdový zázrak mě čeká, až když v doprovodu Petra Vágnera překonám bezpečnostní opatření (investorka, jež nechala studiu AI Design volnou ruku, chce nyní dům pronajmout či prodat) a vstoupíme do neuvěřitelně světlého prostoru domu. Od vstupních dveří se jako milý bonus nabízí průhled skrz hlavní obytnou část s kuchyní až do uklidňující zeleně zahrady.
„Rádi děláme facelifty staveb,“ vysvětluje Petr Vágner a zastavuje se u červeného točitého schodiště z dubu, jež působí téměř jako skulptura, „baví nás dát domu či bytu nového ducha.“ Schodiště je zavěšeno na šesti nerezových táhlech a osvětleno (stejně jako další části domu) bodovkami různých odstínů. Stavba tak působí naprosto odlišným dojmem ve dne a v noci. Ostatně architekt i jeho kolegové jsou hrou se světly proslulí. Nepřímé osvětlení také pomohlo opticky zvýšit nižší stropy, které jsou pro „socialistické“ stavby charakteristické. Jednou ze specialit domu je například podsvícená postel, vznášející se v ložnici podobně jako létající talíř v prostoru.
Ze vstupní chodby se šatnou a příslušenstvím vede schodiště do přízemí, kde je připraven prostor pro saunu, sprcha, ale nachází se zde i sklad. Dům má tři garáže: jednu v přízemí, dvě pak tvoří přístřešky na zahradě. Hlavní obytné části s prostornou terasou dominuje stěna s krbem a superpohodlná sedací souprava od proslulého designéra Philippa Starcka a červené avantgardní křeslo Up (1969, italský designér G. Pesce). Veškeré prostory domu jsou laděny do různých odstínů bílé či béžové, jimiž občas probleskne červená, která díky kombinaci se světlými odstíny nepůsobí kupodivu vůbec agresivně.
Za krbovou stěnou je pak prostor s kuchyňskou linkou. Sympatické je, že poskytuje hospodyním soukromí, a přestože není oddělen od obytné části dveřmi, lze tu před hosty ukrýt případný kuchyňský nepořádek. „Prostor jsme prosvětlili a vyčistili, například jsme dům zbavili různých příček. Původně tu bylo hodně úzkých pokojů,“ Petr Vágner mě doprovází do prvního patra (odkud se též vstupuje na střechu) se dvěma ložnicemi – každá má svou koupelnu. Hlavní ložnice pak též výhled skrz velká francouzská okna do zahrady plus dvě menší šatny. Petr Vágner shrnuje: „Práce na tomto domě pro nás byla velmi příjemná.“ A na výsledku je to rozhodně znát.
