Výsledky letošní Bookerovy ceny byly překvapením. Anebo lépe řečeno, byly překvapením tak jako každý rok. Opět se totiž neprosadil favorit. V literárních kruzích se dlouho před vyhlášením ceny mluvilo o tom, že jistým vítězem je konceptuální výtvarník a spisovatel Tom McCarthy, jehož experimentální (a čtenářsky ne úplně přístupná) próza C získala velkou pozornost kritiky. Na román inspirovaný vývojem moderní technologie hazardu chtiví Britové sázeli tak mohutně, že některé sázkové kanceláře přestaly sázky na McCarthyho přijímat. C byl skutečně velice pravděpodobným kandidátem – chytrý, zajímavý a v dnešním přetechnologizovaném světě i výsostně aktuální román.
Mluvilo a psalo se ale hodně i o Peteru Careym, australském klasikovi současné anglicky psané literatury (cena je určena pro spisovatele z Ostrovů a bývalých imperiálních držav čili ze všech anglicky mluvících zemí vyjma Spojených států), který je společně s Jihoafričanem J. M. Coetzeem jediným autorem, který za svého života získal cenu dvakrát – v análech najdeme ještě dvakrát jméno J. G. Farella, jenž získal cenu v roce 1973 za Obléhání Krišnapuru a podruhé posmrtně v roce 2010 za román Nepokoje, který byl vyhlášen nejlepším románem za rok 1970, kdy kvůli časovému posunu v hodnocení cena nebyla udělena.
Carey je držitelem dvou ocenění právem, jeho dílo se totiž vyznačuje obrovskou vyrovnaností, a to i poslední opus Parrot a Olivier v Americe, historický román volně inspirovaný cestami francouzského politologa Alexidea de Tocqueville do Ameriky na počátku 19. století. Sám Carey o románu prohlásil, že to je patrně nejlepší věc, kterou napsal, a kritici s ním souhlasí. Vedle působivého a přesvědčivého zachycení dobové reality nabízí čtyřsetstránkové dílo zajímavé psychologické zkoumání vztahu mezi vzdělaným francouzským šlechticem a jeho anglickým sluhou. Kniha je zároveň tvrdou kritikou Ameriky – Carey v de Tocquevillově klasickém díle Demokracie v Americe spatřuje to, co mu jakožto intelektuálovi vadí na současné Americe, tj. jistá nekulturnost, upozadění kultury a vyzdvihování buranství jako ctnosti. Zároveň si však uvědomuje, že právě tyhle prvky přispěly k ustavení demokracie ve Spojených státech. Carey jako by chtěl upozornit na to, že z de Tocquevillova díla vstoupily do obecného povědomí jen ty části, v nichž americký koncept uspořádání společnosti chválí a podporuje, zatímco pasáže, v nichž vyjadřuje jistou skepsi, ba dokonce obavy o další vývoj, ustoupily do pozadí. V románu tyto aspekty zkoumá na pozadí poutavě vyprávěného příběhu, jenž využívá de Tocquevillovu cestu do Ameriky jako základní osu, od níž se však záhy odchyluje a nabízí zcela originální příběh.
Jacobson, první humorista Jak již bylo řečeno výše, experiment s technologií ani exkurz do historie porotu zcela nepřesvědčily a vítězství v nejtěsnějším možném poměru získal Howard Jacobson za svůj román Finklerovská otázka. Za povšimnutí stojí zejména to, že za čtyřicetiletou historii udílení této ceny jde vůbec o první humoristický román.
Komedie to nemají v literárním establishmentu lehké. Ostatně i komedie takového klasika, jakým je Shakespeare, jsou často vnímány jako ta méně závažná část jeho tvorby. A autoři, kteří se prakticky na komedie specializují, což je právě případ Howarda Jacobsona, jen těžko bojují o uznání. Jacobson se u literárních kritiků těší značnému renomé, přesto nelze říct, že by se někdy stal hvězdou první velikosti.
K Bookerově ceně se jako klišé pojí adjektivum „prestižní“ a tato cena skutečně prestižní je. V případě této ceny má prestiž i poměrně hmatatelné vyjádření, a to zdaleka nejen ve finanční odměně. Knihy, které jsou na cenu nominovány, se přirozeně těší zájmu čtenářů a jejich prodejnost výrazně roste. U nečekaného vítěze, jakým byl letos Howard Jacobson, roste prodej skutečně závratně – podle časopisu The Bookseller, který prodejnost jednotlivých knih pravidelně sleduje, vzrostl prodej Finklerovské otázky během pouhého týdne o 1920 procent, což je absolutně rekordní nárůst. V absolutních číslech se během týdne po vyhlášení ceny prodalo 12 649 výtisků (pro srovnání, Wolf Hall Hilary Mantelové byl ještě o pět tisíc výtisků úspěšnější).
Samozřejmě se zájmem čtenářů v angličtině vzrůstá i zájem zahraničních nakladatelů, kteří chtějí knihu převést do svého jazyka. To je i příklad české nakladatelské scény, prakticky všechna oceněná díla z poslední doby byla záhy převedena do češtiny. Ostatně vítězná kniha z loňské edice ceny, Wolf Hall Hilary Mantelové, vychází v českém překladu právě teď. Lze tedy očekávat, že v dohledné době si cestu k českému čtenáři najde i Howard Jacobson, ovšem jeho překladatel to rozhodně nebude mít lehké. Jako mnozí další humorističtí autoři i Jacobson těží z detailní práce s jazykem. Jeho texty jsou tak plné jazykových hříček, přičemž ty jsou často integrální součástí vyprávění a jejich náhrada ekvivalentním řešením je tak obtížně představitelná.
Loni měl seznam nominovaných titulů zvláštní význam pro české čtenáře, neboť v šestici románů figuroval i Skleněný pokoj Simona Mawera, inspirovaný osudem brněnské vily Tugendhat. Román začínal prakticky se zrodem Československa, zachycoval prostředí podnikatelských vrstev v nové republice a dramatické události spojené s nástupem nacismu a následnou okupací země nacistickými vojsky, komunistickou diktaturu a ruskou invazi.
Českou stopu lze nalézt i v posledním ročníku Bookerovy ceny. Již zmiňovaný favorit Tom McCarthy žil počátkem devadesátých let nějakou dobu v Praze a je docela s podivem, že do češtiny nebyla dosud přeložena žádná jeho kniha, ani vynikající Zbytek (Remainder) nebo v České republice se odehrávající román Muži v kosmu (Men in Space).
Realita rozdělené Evropy se ale odráží i ve vítězném románu Howarda Jacobsona. Jeden z protagonistů románu, učitel Libor Ševčík, je český emigrant usazený v Londýně, na svou vlast v románu často vzpomíná a autentičnost svým vzpomínkám dodává českými slovy vkládanými do svých promluv. Autor, který dnes žije v Londýně a živí se jako romanopisec, novinář a rozhlasový publicista, se narodil v roce 1942 v Manchesteru a dobu svého dětství a dospívání v židovské komunitě v Manchesteru přesvědčivě zachytil v humoristickém, autobiograficky laděném románu Skvělý tanečník (The Mighty Walzer) z roku 1999, který mimo jiné přijel autor na pozvání Britské rady kdysi osobně představit do Prahy. V sedmdesátých letech učil anglickou literaturu ve Wolverhamptonu a tuto zkušenost zúročil ve svém debutu Přicházím zezadu (Coming from Behind), univerzitním románu, jehož protagonista má problém skloubit své židovské vychování s realitou světa kolem sebe.
Židovský původ, deziluze, neúspěch – to jsou hlavní aspekty Jacobsonova psaní. Prakticky všechny jeho romány jsou humoristické knihy zachycující deziluzi protagonisty, jeho životní neúspěchy, kterých si je on sám palčivě vědom, ale přesto – anebo právě proto – je dokáže proměňovat v humor, který není nikdy laciný a prvoplánový. Dalším velkým tématem jeho knih je sex. Všichni jeho židovští hrdinové mají nějaký sexuální problém, o němž se nebojí mluvit. Mluvení o sexu se stává součástí jejich etnické identity. Ve Finklerovské otázce si jeden z hrdinů v duchu říká, že „na rozdíl od Finklerovců (tedy Židů) nebyl vychováván k tomu, aby o věcech sexuální povahy hovořil s někým jiným než s tím, s kým sex skutečně provozuje“. A skutečně sexuální dobrodružství, ale především neúspěchy tvoří velkou část Finklerovské otázky, sexuální žárlivost je ústředním tématem románu Šmírák Tom (Peeping Tom) z poloviny osmdesátých let a neobyčejně bohatý sexuální život protagonisty Marvina Kreitmana zas tvoří velkou část románu Komu je to teď líto? (Who’s Sorry Now) z roku 2002.
Finklerovská otázka S trochou zjednodušení by šlo říct, že Finklerovská otázka je „typický Jacobson“. On sám sebe kdysi charakterizoval jako „židovskou Jane Austenovou“ a je překvapivé, jak je tohle přirovnání přesné. K tomu ještě přičtěme jistou míru „politické nekorektnosti“. Něco takového patří ke každému humoristovi a v Jacobsonově případě je to doslova nutnost.
V románu se setkáváme s trojicí dávných přátel. Julian Treslove a Sam Finkler jsou vrstevníci, český emigrant Libor Ševčík jejich bývalý učitel. Právě u Ševčíka se setkávají na večeři v okamžiku, kdy jsou všichni bez ženy. Finkler, úspěšný autor popularizačních filozofických knih, ovdověl dávno, Ševčík ztratil milovanou manželku teprve nedávno a Treslove, neúspěšný rozhlasový producent vyhozený z BBC a nevyléčitelný romantik, je bez ženy prakticky neustále.
Většinu perspektivy románu obstarává Treslove, který svým dvěma přátelům závidí jak jejich úspěchy, tak ztrátu jejich žen. Z trojice je on tím zoufale neúspěšným a Jacobson se jeho neúspěchy dokonale kochá. Například naváže známost s pohlednou ženou, kterou potká v kostele, jak zapaluje svíčku. Začne s ní chodit a neustále jí opakuje, ať už se netrápí. Žena se ho po čtrnácti dnech zeptá, proč jí stále říká, aby se už netrápila, když ona smutná není, načež Treslove zakoktá, že přece zapalovala v kostele svíčku, patrně za někoho. Žena mu sdělí, že to dělala proto, že ji oheň vzrušuje, a když se následujícího rána Treslove probudí, zjišťuje, nejen že je žena pryč, ale že mu hoří postel.
Vedle milostných příhod – i devadesátiletý Ševčík se pokouší navázat nový vztah – tvoří jádro knihy obvyklá jacobsonovská témata: židovská identita v současné Anglii, vztah k Izraeli, ale též kritika současné anglické společnosti, zejména salonního levičáctví. Jacobson je vtipný, jeho dialogy jsou přestřelkou bonmotů a jeho náhled na život velice osvěžující. Finklerovská otázka – jak již bylo naznačeno – není v kontextu Jacobsonova díla ničím výjimečným a nelze říct, že by svými literárními kvalitami převyšovala zbytek autorovy vynikající tvorby, proto je třeba chápat letošní ocenění tak trochu jako ocenění celého Jacobsonova díla. A to rozhodně ocenění zasluhuje.
***
S trochou zjednodušení by šlo říct, že Finklerovská otázka je „typický Jacobson“. On sám sebe kdysi charakterizoval jako „židovskou Jane Austenovou“ a je překvapivé, jak je tohle přirovnání přesné.
KNIHA TÝDNE
The Finkler Question Howard Jacobson Vydalo Bloomsbury USA, 2010, 320 stran
O autorovi| LADISLAV NAGY, překladatel
