Rabín a violoncellista se potkají v kopírovacím centru... Tak by mohl začínat nějaký dobrý vtip. Ve skutečnosti právě takhle začal příběh Chasidských písní. Bratislavských chasidských písní.
S Baruchem Myersem jsem se seznámil krátce poté, co se stal bratislavským rabínem. Pozval jsem ho do anarchistického, prudce subkulturního Rádia Ragtime, abychom si popovídali o tóře, talmudu a o tom, jak židé vnímají to, co my křesťané nazýváme Božím slovem. Když rabín Baruch s dlouhým plnovousem, v černém obleku a s kloboukem na hlavě vstoupil do studia, kde byl vzduch prosycený tabákem, z repráků hučel Nick Cave, Portishead nebo nějaký drum and bass, bylo to jako ve filmu.
Kdo je ten klavírista?
Důstojně oblečený rabín mezi chlapce s dredy a děvčata s vlasy v pastelových barvách okamžitě zapadl. I když coby Američan (narodil se v New Jersey) ještě slovenštinou moc nevládl, s mladými příznivci alternativní hudby si hned porozuměl. A když jsme šli vybírat písně do vysílání, vytáhl z tašky kazetu, na níž měl nahranou hudbu, kterou má rád. Byl to sofistikovaný moderní jazz s hustými klavírními harmoniemi a rychlými sóly. „Kdo je ten klavírista?“ zeptal jsem se rabína, předstíraje rozhled zkušeného jazzmana. „Já,“ odpověděl rabín skromně.
Příchod Barucha Myerse do Bratislavy před patnácti lety byl událostí. Pro mnohé z nás v něm ožily chasidské příběhy a rozpohybovaly se Chagallovy obrazy. Baruch je totiž ortodoxní chasid, má hodně dětí (aktuální počet je třináct), sympatickou manželku, úzkostlivě dodržuje zákony Tóry i chasidské tradice, dokáže inteligentně mluvit o kultuře, historii i politice (proto je také častým hostem televizních a rozhlasových diskusí), má vyhraněné názory, hlubokou víru v Boha a výborný smysl pro humor.
Hovory na ulici S rabínem Baruchem jsme se spřátelili. A protože redakce časopisu Týždeň je zhruba na půli cesty mezi jeho domovem a kanceláří na bratislavském Starém Městě, potkáváme se hlavně na ulici a dlouho, místy vášnivě debatujeme. Kromě klevetění o společných známých probíráme hlavně politiku. A hudbu. Rabín je totiž i talentovaný a vzdělaný hudebník, který studoval jazzovou kompozici na newyorské Julliard School of Music a už jako student ješivy se seznámil s písněmi starých haličských chasidů.
A tak jsem se od něj jednoho dne asi před dvěma lety dozvěděl o tom bizarním setkání s violoncellistou v kopírovacím centru. Ten violoncellista se jmenoval Jozef Lupták. Je to hudebník, (nejen) na Slovensku známý interpretacemi Bacha a současné vážné hudby, ale také spoluprací s Mariánem Vargou, Michalem Kaščákem či autentickými romskými zpěváky i vlastními, žánry přesahujícími improvizacemi. Baruch se Jozefovi svěřil se svým přáním oživit chasidské písně a odít je do nového hudebního hávu. Jozef ho pak seznámil s houslistou Milošem Valentou, který nahrál několik alb staré hudby v mnichovském vydavatelství ECM a na Slovensku vede pozoruhodný soubor Solamente naturali, a s akordeonistou Borisem Lenkem. Tak vznikla jedna z nejoriginálnějších kapel, jaké dnes na Slovensku máme. Hrají chasidské písně, v nichž s velkým šarmem spojují starý židovský a slovenský folklor s jazzem a současnou akustickou hudbou. Baruch Myers zpívá písně, které připomínají východoslovenskou lidovou hudbu, ale na rozdíl od ní mají v sobě chasidský smutek smíšený s extatickou radostí. Chasidské písně v podání Myerse, Lenka, Luptáka a Valenty zněly za poslední rok na festivalu vážné hudby, v rockových klubech, synagogách a kostelech i na festivalu Pohoda. Posloucháme, tancujeme, smějeme se rabínovým vtipům a znovu objevujeme svět, který nám vlastně nikdy neměl být cizí.
A přitom to všechno začalo v anarchistickém rádiu a v kopírovacím centru. Je to jako z nějakého vtipu. Anebo z filmu. Inu, někdy se to stává...
O autorovi| Autor (* 1964) je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň JURAJ KUŠNIERIK novinář
