Název filmu režisérky Lucie Bělohradské evokuje moralistní hru - didaktický příběh s typizovanými postavami. Žánrových poloh tu máme ovšem hned několik. Filozof důchodce Josef Brzek (František Němec) se s manželkou Věrou (Emília Vášáryová) svorně starají o dům a impozantní zahradu, Brzek k tomu studuje Aristotela. Už dávno se chtěl podívat do pardubického archivu na svou složku, manželka byla proti. On ji neposlechne, potajmu se do archivu vypraví a dozví se tam o manželčině dávné aféře.
Pod dojmem šokující informace (jak šikovné, že na ni filozof narazí hned, když se pustí do pročítání mikrofilmů) dochází k žánrovému zvratu. Brzka zachvátí zloba - dost melodramatická. Se ženou se přestane bavit, pochybuje o tom, že syn je jeho dítětem, fyzicky napadne „svého“ agenta Křižáka v domově důchodců, způsobí skandál v zubní ordinaci, kde pracuje Křižákova dcera, chce prodat dům a žít sám, zažádá o místo v domově důchodců... Objeví se ale pochybnost: není to tak, že mu manželka chtěla nevěrou pomoci? Profesor pátrá a prozře: hlupák jsem já. Žena se pro mě obětovala! Tu ještě scénář přispěchá na pomoc s manželčinou srdeční příhodou. Hra končí návratem k poklidnému, „normálnímu“ životu. Filozof přitaká manželčině kuchyňské moudrosti formulované hned zpočátku: „Proč si ničit zbytek života?“ Film Archiv tak paradoxně vyznívá jako odsudek samotné podstaty archivů a historiografie: lepší nechat minulost spát, pravda může jen škodit.
V melodramatu tedy neteče krev, i tak je ale zlostná reakce filozofa pro naše prostředí dost necharakteristická - Češi obvykle neběží do domova důchodců zmlátit své bývalé kolegy. Autorská nadsázka, dejme tomu. Je toho ovšem víc: Neměl by mít filozof přece jen osobní integritu, která by mu nedovolila proklínat svůj „zničený život“, patnáct let ve „smrduté kotelně“? Příliš autenticky nepůsobí ani výprava - velký dům s moderními interiéry. Takhle žijí dnešní důchodci, bývalí zaměstnanci kotelen?
Film Archiv pracuje s podobným rozvržením postav jako německé Životy těch druhých: oběť, tedy sledovaný, jeho partnerka a estébák. Zápletka obou děl posouvá vztah sledovaný-estébák do nadčasové roviny: co je skutečná zrada? Čeští i němečtí autoři také v obou případech dojdou k řešením jednoduchým a vyhýbavým (na rozdíl např. od Tomáše Zmeškala v knize Milostný dopis klínovým písmem).
Brzkova rodina krátkou krizi lehce přečká. Ale k čemu vlastně došli? Brzek manželce odpouští tehdy, když pochopí, že ji vedla snaha pomoci mu. Není ovšem taková zkorumpovanost mnohem horší? Není to jen vyhrocení obecně přijatelného chování za normalizace, kdy bylo běžné za účelem udržení pozic lhát a přetvařovat se?
Archiv vyznívá banálně: Vše je komplikovanější, než se zdá, i ten estébák je nakonec chudák, potrestá ho život a umírá sám. Zloba je bláznovstvím, do minulosti nemá smysl pohlížet, za všechno může systém, jednotlivci jsou jenom oběti - každý jinak. Škoda jen, že se bábovku nepodařilo doručit včas. Raději nemyslet, co znamená zařazení takovéhoto poselství jako symbolický závěr listopadových oslav.
