Před šedesáti lety požádala Roza Nasrová svou matku o svolení vdát se za Selíma az-Zajna. Matka souhlasila, leč s podmínkou. Musí na nějaký čas zmizet z křesťanské čtvrti Bejrútu. Roza vydržela jen týden. Pak se přišla ukázat s manželem. Když ji matka spatřila, nejprve ji radostně objala, a pak jí vyčítavým tónem řekla: „Neříkala jsem ti, abys ses tady tak brzy neukazovala? Sousedi potřebují alespoň dva týdny, aby si zvykli.“ Manželský pár křesťanky se sunnitským muslimem patřil ve své době k raritám.
Smíšená manželství bývala předzvěstí nové budoucnosti Libanonu a odsunovala do minulosti otázky náboženské příslušnosti. Ještě před půlstoletím rozdělovala Libanonce více politika než náboženství. Konfesní dělba vedoucích funkcí ve státě se sice zachovávala, ale v běžném životě bylo rozdělení společnosti podle kostela a mešity upozaděno. Bohužel občanská válka v letech 1974–1989, spojená s exodem křesťanů, a aktivizace politického islamismu mezi šíitskou menšinou po vzoru hnutí Hizballáh znamenaly návrat do náruče nesmlouvavých bohů.
Roza bývala pohlednou Bejrúťankou a Selím svou elegancí připomínal tureckého aristokrata z časů Osmanské říše. A to díky mohutnému „istanbulskému“ kníru, jaký byl tenkrát v Sajdě, sunnitském jiholibanonském městě, v módě. Sňatkem vstoupili do tradičně křesťanské rodiny sunnité. Příbuzní si mohli navíc dělat legraci, že jim přibyli šíitští „bratranci“. I ti byli v Selimově příbuzenstvu.
Aby se nějaká libanonská rodina mohla takto povznést nad konfesionální hranice společnosti, nebylo samo sebou. Prostor k tomu utvářela svobodomyslná doba přicházející s úsvitem nezávislosti ve 40. letech minulého století. Je to éra spojená se jmény prezidenta Bišáry al-Chúrího, křesťana-maronity, a sunnity Rijáda as-Sulha ve funkci libanonského premiéra. Ač nábožensky z odlišných klanů, byli oba především patrioty. Náboženské sektářství snášeli asi tak jako kočka pohlazení proti srsti. Vzdor tomu se v dotčených rodinách Nasrových a Zajnových a kolem nich šuškalo, zda takové smíšené manželství, do něhož vstoupili Roza a Selím, je opravdu ta správná věc a zda má šanci vydržet.
Během občanské války v roce 1958 se Roza postavila na stranu své matky, horlivé stoupenkyně Camilla Šamúna, proamerického prezidenta země. Selím naopak vášnivě hájil opozici a bezvýhradně obdivoval „revoluci“. Ta našla svou ikonu v egyptskému prezidentovi Gamál Abd an-Násirovi, hlasateli novodobého arabského nacionalismu. Rozin manžel se zamiloval do myšlenky arabské jednoty, pro niž Američané a imperialistický Západ představovali úhlavního nepřítele. „Revoluce“, jež žádala Šamúnovu hlavu, se ovšem odbývala na ulici. Práh domu mladých manželů Zajnových nepřekročila. Oba jsem poznal o patnáct let později, když jsem během studií v Damašku občas zajížděl do Bejrútu a přítel Tony mě přivedl do jejich domu. Kultivovaní lidé, srdeční, veselí, přátelští. Viděl jsem v nich model moderních Libanonců a podvědomě jsem si s nimi spojil jistotu, že díky takovým jako oni Libanon přetrvá a má budoucnost. Někdy počátkem 90. let se mi donesla zpráva, že Selíma upoutala na lůžko nemoc. Roza se o něj starala až do poslední chvíle.
Roza vyrůstala ve staré bejrútské čtvrti Zuqáq al-Blat. Před šedesáti lety tento kout města připomínal loď přepravující cestující ze všech koutů světa. V jediné ulici rodina z Francie, vedle bejrútský obchodník se třemi ženami. Vzpomínám si, že se zahalovaly bleděmodrými závoji. Hedvábí na nich bylo natolik průhledné, že nijak nebránilo tomu, aby vynikl jejich půvab a bohaté líčení. O kus dál se pak nacházel dům Abú Atífa, prvního šíity ve čtvrti, kterého do města zahnala venkovská bída. A pak dům Haddádů, jejichž dcera se stala slavnou libanonskou zpěvačkou. Dodnes zná její jméno celý arabský svět. Jmenovala se Fajrúz. Jednoho dne ji přestalo bavit zpívat jen tak pro přátele na ulici. Zašla do budovy rádia a zeptala se, zda nepotřebují zpěvačku do sboru...
Je s podivem, že tato čtvrť, kde se potkávali vesničané, městští lidé a cizinci a která přijímala muslimy bez ohledu na to, zda jde o sunnity nebo šíity, byla z poloviny křesťanská. Otevřenost a srdečnost, vlastnosti prostupující touto čtvrtí ještě před nějakými pětatřiceti lety, vytvářely u pozorovatele pocit, že náboženské otázky a spor o to, kdo má jakou identitu a kam patří, pozbývají smysl.
S postupem času realita vyhnala z mysli veškerý optimismus a mladistvé iluze. Už zmíněná občanská válka v zemi zostřila nejen názorové hrany. Prohloubila i hranice mezi lidmi a skupinami. Co jsi za člověka, přehlušuje jiná otázka: v koho a jak věříš. Jsi křesťan? A jakého ritu? Jsi muslim? A jakého směru? Člověk a libanonský občan, to už zase nestačí. Arabský Orient zkoušel v 50. a 60. letech s nacionalisty a socialisty zapomenout na náboženské rozdíly a tradice. Islámská revoluce v Íránu koncem 70. let mu ale údajně opět otevřela oči. Od té doby napravuje svůj údajný omyl stále okázalejším návratem k tomu, co mělo být zapomenuto. Nedávno jsem měl možnost se přesvědčit, že bejrútská čtvrť Zuqáq al-Blat se změnila. Mnoho křesťanů odešlo do světa a každá náboženská skupina si dnes brání svůj prostor. O nějakém sbratřování sotva mluvit. Zastavil jsem se u Basila, syna Rozy a Selíma. Jezdí občas do Evropy a před pár lety jsem ho náhodou znovu potkal v Paříži. To bylo překvapení. Myslel jsem, že mi zůstane natrvalo už jen ve vzpomínkách. Poznal jsem ho jako malého kluka. Dělal mi počátkem 70. let spolehlivého průvodce Bejrútem. On byl můj sús (kuře) a já byl jeho dík (kohout). Užili jsme spolu hodně legrace, i když jsem mu párkrát pěkně vynadal. Dodnes ho vidím, jak chodí do kostela s bouchacími kuličkami v kapsách a ruší mši. Pravda, v Orientu se posvátné ticho ani v kostele moc nepěstuje, ale i tak to byla rošťárna. Dnes vyučuje on mne.
„Matka zemřela na jaře,“ odpověděl na moji otázku, jak se má Roza. Jen tak ze zvědavosti se ho ptám. „A jaký byl pohřeb?“ Pohlédl na mne udiveně: „Co bys čekal od naší rodiny? Jako křesťané jsme se samozřejmě sešli u sv. Eliáše. Kde jinde?“
O autorovi| autor je arabista a pařížský dopisovatel Pátku
