„Hlavu vzhůru, bratři a sestry! Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná, ale pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas,“ napsal teolog Oto Mádr na prahu 50. let v textu, jímž připravoval na dobu pronásledování. Podivuhodná slova od muže, kterého nechtěli vysvětit na kněze, protože byl prý slabý. Nakonec se dožil 94 let. Zemřel minulou neděli.
Ano, křehký a trochu churavý Oto Mádr opravdu celý život byl. Přesto přežil patnáct let nejtěžšího stalinského kriminálu a dalších třiadvacet let neustálého sledování, šikanování a výslechů. Pak jednadvacet let svobody. A celý ten život naplnil neúnavnou činností. V mnohém připomínal pavoučka – neustále tkal konspirační sítě a pavoučím písmem si šifrovaně zapisoval do pověstného notýsku stále nová jména s poznámkami, které by nikdo jiný nevyluštil.
Tak jsem ho poznal i já. Na schůzce několika desítek katolických intelektuálů v pražském bytě u Kaplanových v březnu 1968, kterou prakticky začalo pražské jaro pro českou katolickou církev, ke mně přistoupil kněz s nesmírně ušlechtilou asketickou tváří. Prohlédl si mne ostřížím pohledem a „provedl se mnou výslech formou přátelského pohovoru“. „Teď jsi teprve katolík,“ řekli mi pak přátelé, „to byl pater Mádr, který má ve svém notýsku zapsané všechny katolíky s šifrovanými údaji o tom, k čemu jsou použitelní.“
Jeho vášní a zároveň charismatem bylo organizování a propojování lidí, každé setkání s ním znamenalo dostat nové úkoly. Dělal to prý i ve vězení, když mu hrozil trest smrti – platil tím zejména za text, v němž se snažil po únoru 1948 připravit věřící na čas tvrdého pronásledování.
Naše věc Po propuštění celá léta obcházel kněze ve výrobě s jedinou otázkou: Co děláš pro věc? Když přišlo neočekávané jaro 68, ukázalo se, že je prakticky jediný, kdo má dokonalý přehled, kdo je sám připraven a má věci do detailu promyšlené. Dal se okamžitě do organizování vydavatelské i vzdělávací činnosti, stal se hlavním poradcem biskupského sboru, jako šedá eminence koordinoval prakticky veškeré dění v církvi. Kromě toho začal přednášet na teologické fakultě a byl jedním z prvních, kdo opatrně, ale fundovaně a systematicky začali kandidáty kněžství seznamovat s bohatstvím nových důrazů pokoncilní teologie.
Jeho vášeň pro koncilní reformy církve měla hluboký kořen. Patřil k těm kněžím, kteří přijali léta vězení a mučení nejen jako projev komunistické zloby, ale jako Bohem danou příležitost k pokání a očistě církve od pozůstatků rakousko-uherského a restauračního triumfalistického a vnějškového katolictví. Ve vězení začal jeho dialog s evangelíky, masarykovskými humanisty i s komunisty, kteří se znelíbili vlastním soudruhům. Dialog, který pak pokračoval a po létech vyvrcholil ve společenství Charty 77.
Z těchto tvrdých zkušeností čerpali postupně kněží, z nichž za všechny jmenujme alespoň Zvěřinu, Mandla či Boušeho, kteří byli odhodlání učinit na svobodě vše pro to, aby církev byla jiná: otevřená, vnímavá k potřebám doby, solidárně sdílející – jak to pak vyjádřil koncil – radosti i naděje, starosti a úzkosti současného člověka.
Jeden z Mádrových spoluvězňů mi vyprávěl typickou historku: když dral ve vězení peří s jedním biskupem, kterého dřív vídal kráčet v honosné parádě, přinesl mu materiál se slovy. „Prosím, Excelence!“ „Neříkej mi Excelence,“ opáčil biskup v muklovském oděvu. „A jak vám mám říkat, Excelence?“ „Říkej mi bratře“. Mádrovi a ostatním katolíkům „jeho krevní skupiny“ šlo pak celoživotně o to, aby církev nezradila tento draze zaplacený krok od Excelencí k bratřím. Když se po propuštění dozvěděl, že v Římě právě skončil koncil, který zbořil úzkostné a pyšné hradby katolického ghetta a zvolil cestu ekumenismu a dialogu se světem, řekl tomuto vývoji své – ohněm těchto zkušeností vytříbené – rozhodné ano. Když měl nastoupit do duchovní správy, šel jako voják tam, kam byl poslán. Po sovětské okupaci byl vypuzen z fakulty a ocitl se pochopitelně na listině nežádoucích a sledovaných, ale ještě velkoryse poskytl zaměstnání varhaníka pronásledovanému Milanu Machovcovi, kdysi hlavnímu marxistickému expertovi na náboženství, později průkopníkovi marxisticko-křesťanského dialogu a nakonec jednomu z předních disidentů. Asi právě tenhle čin přitom Otu Mádra stál odsun na zastrčenou faru v Žandově.
V nejhorších normalizačních letech se pak, už zcela mimo duchovní správu, stal hlavním organizátorem a duší rozsáhlého katolického samizdatu a jedním z hlavních realizátorů různých podzemních kurzů a seminářů. Především díky Mádrovi se v době husákovské normalizace „Biafry ducha“ často s obrovským rizikem a nasazením podařilo zajistit v pražských i mimopražských bytech sérii přednášek předních světových teologů, kteří přijížděli inkognito jako turisté. Jak umírá církev Někdy kolem roku 1983 mne otec Mádr přizval do redakce podzemního časopisu pro křesťansky orientované psychology, psychiatry a psychoterapeuty. A vzápětí mne pozval ke svým dalším plánům. I když jsme se po roce 1968 dlouho téměř nestýkali, přesto byl o mně pozoruhodně dobře informován.
Byl přesvědčen, že jsem kněz (ačkoliv o mém svěcení a práci v ilegalitě nesměla vědět ani moje matka). Svěřil mi, že formuje poradní centrum, které by v církvi připravilo nový kurz odpovídající rýsujícím se novým potřebám. Mělo by být jakýmsi mozkovým trustem pro stařičkého kardinála Tomáška, kterého bychom prý pro jeho stáří a dosavadní opatrnost neměli odepisovat. V tomto sboru by měli být zastoupeni představení největších mužských řádů působících v ilegalitě, pár klíčových kněžských postav za jednotlivé diecéze a pár teologicky „otevřených hlav“, jako je Josef Zvěřina, redaktoři nejvlivnějších samizdatových periodik a jiných aktivních katolických kruhů. Půjde tedy o důležité propojení „nadzemních“ a „podzemních“ církevních struktur.
Postupně se vytvořilo několik pracovních skupin. Nejdůležitější měla krycí jméno „Senior“, aby se odlišila od studijního semináře mladých teologů, kterou nazýval „Junior“. „Senior“ se pak stal opravdovým štábem církevního oživení před rokem 1989: chodili tam kromě Mádra a Zvěřiny Beno Beneš, Dominik Duka, Inocent Kubíček, Aleš Opatrný, František Petrik, Hugo Pitel, Bruno Sklenovský, Vít Tajovský, Ladislav Vik, Miloslav Vlk, Ladislav Vyterna a já.
Scházeli jsme se v různých bytech, začínali vždy přehledem informací o situaci, následovala porada a rozdělování úkolů. Později se vytvořila užší trojice, Zvěřina, Mádr a já, pro nejbližší kontakt s kardinálem; mně připadala většinou úloha vypracovat návrhy textů kardinálových otevřených listů vládě a některých kázání. Na některých textech, kterým kardinál Tomášek vtiskl vážnost svým podpisem, jsme pracovali spolu a jeden z nejzávážnějších – kardinálovo první prohlášení k událostem 17. listopadu – vzešlo z Mádrova pera. Kromě této kněžské skupiny vznikla později jakási „druhá komora“, v které převažovali laici, významní katoličtí disidenti.
Mádr byl nejdůležitější z těch několika lidí, kteří v rozhodujících chvílích stáli kardinálu Tomáškovi nejblíže po boku, a právě jemu proto patří největší zásluha na onom nebývalém vzrůstu morální autority církve koncem 80. let. Byť své síly věnoval zejména organizačním věcem, byl zajímavý i jako teologický myslitel – především jeho stať Modus moriendi ecclesiae (Jak umírá církev) považuji za jeden z nejlepších pokusů teologicky interpretovat zkušenost naší církve a uvést ji do světového kontextu. Pokud já dnes dostávám v cizině akademická ocenění za teologii, vždy výslovně uvádím, že je přijímám jako ocenění především těchto našich učitelů, kteří svá nejproduktivnější léta strávili ve vězení bez možností studovat, psát, publikovat.
Už jsem se lekl, že máš rád kytky Mádr byl člověk, který nehleděl na nebezpečí, natož na osobní zájmy a výhody. Pracoval přesně a výkonně jako stroj, žil neuvěřitelně asketicky a kohokoliv, kdo projevil zájem o jeho osobní trampoty, odbyl mávnutím ruky: o tom se nemluví. Byl ukázněný sám, a proto mohl vyžadovat kázeň a kvalitu od svých spolupracovníků. Jak se v pracovní sféře jevil až strojově nelidský, dokázal být chápavě velkorysý, když se na něj někdo obrátil se svými osobními, často velmi komplikovanými a delikátními problémy. Dovedl přesně a strategicky myslet, realisticky odhadovat situaci a možnosti lidí. S puntičkářskou přesností analyzoval texty, které dostával pro samizdat, a vždy odhalil jejich slabá místa. Díky jeho stálé kritice jsem se postupně naučil číst po sobě texty kritičtěji a trochu srozumitelněji se vyjadřovat.
V době, kdy policie jednou provedla velikou razii proti katolickému samizdatu a zavřela řadu lidí, jsme byli mnozí stísněni a v šoku. Čekali jsme, co bude dál. Druhý den se objevil Oto Mádr ve velmi dobré náladě. Pravil: „Jsme na frontě, takže jsou i ztráty. Pokračujeme! Nejdůležitější je dát jim signál, že nás nezastrašili. Jsi ochoten se něčeho dalšího ujmout? Za ty lidi, co jsou ve vězení, se budeme modlit. Ono jim to vězení nakonec prospěje, bude to zas dobré.“ Když jsem si uvědomil, že to říká člověk, který ve vězení očekával trest smrti, byl odsouzen na doživotí a strávil mnohá léta na Mírově a ve Valdicích, bylo mi jasné, že z jeho perspektivy vypadá svět úplně jinak.
Mádrovo asketické zaměření na činnost pro církev a zanedbávání všech příjemností života byly až neuvěřitelné. Zpravidla odmítal veškeré pohoštění a požadoval pouze horkou vodu. Ve dnech, kdy byl velice dobře naložen, si do ní dával trochu citronu. Místo oběda často v poklusu na schodech v metru žvýkal suchou housku.
Vzpomínám si na jednu konspirační schůzku, kam někdo přišel se zprávou, že jsme hlídáni policií, která může záhy přijít a zajistit nás. Josef Zvěřina, pro kterého se policejní výslechy časem staly téměř oblíbeným sportem a vždy je humorně komentoval, se hned šel podívat na balkon. Před domem skutečně chodili podezřelí pánové. Mádr mezitím organizoval, co se bude dělat, až přijdou, kdo zlikviduje písemnosti, co budeme říkat při výslechu, a přitom doprostřed stolu začal rovnat chlebíčky a květiny. Měli jsme shodně vypovídat, že slavíme narozeniny. Právě když natřásal kytici, vrátil se Josef Zvěřina z balkonu a naprosto šokovaně se ptal: „Oto, co to děláš?“ Mádr mu to vysvětlil a Zvěřina řekl: „Aha, tak to chápu, když to je z konspiračních důvodů. Já už myslel, že ty máš rád kytky!“ Mlčky, statečně a těžce Ale nejdůležitější svědectví, které musím vydat, je jiné. Když jsme s některými zahraničními profesory teologie, kteří u nás tajně přednášeli, hovořili o možnosti, aby dvěma nejvýznamnějším představitelům podzemní církve a teologie, Zvěřinovi a Mádrovi, byl na jedné zahraniční univerzitě udělen čestný doktorát, Mádr se to dozvěděl, navštívil mne a zcela důrazně pravil: Ten doktorát musí dostat jen Zvěřina. On je symbolem, on má být vidět, ta věc se nemá tříštit a tím zeslabovat, já rozhodně musím zůstat v pozadí. Viděl jsem, že to myslí naprosto vážně, a tehdy mi před očima vyvstala jeho velikost.
Po událostech roku 1989, k nimž významně přispěl, se mi zdálo, že byl Oto Mádr poněkud nespravedlivě odstaven: nebyl pozván, aby se vrátil na teologickou fakultu, a ani nově vzniklou biskupskou konferencí nebýval už příliš často tázán na radu a názor. Nesl to mlčky a statečně, ale těžce. Připomínalo to trochu osud Winstona Churchilla po vyhrané válce. I já, který jsem mu byl tak blízko, jsem byl příliš vtažen do povinností a cest, takže jsme se vídali mnohem méně, což si dnes hořce vyčítám.
Nemohu však zamlčet, že v následujících letech došlo k určitému odcizení mezi starým učitelem a některými jeho žáky. Při svých dlouhých, už stářím poznamenaných proslovech na společných schůzkách stále opakoval jedno téma: Držme v teologii „zlatý střed“, nepodlehněme ani konzervativnímu fundamentalismu, ani lacinému výprodeji tradice. Připomínalo mi to tenkrát stařičkého apoštola Jana, který v závěru svého života stále jen opakoval větu: „Miláčkové, milujte se.“ To, co někteří u apoštola hodnotili jako projev stařecké slabosti, bylo ve skutečnosti jádrem jeho zvěsti. A tak dnes vidím i toto volání starého přítele Oty po zlatém středu jako výzvu k lásce, lásce k církvi a lásce i v církvi, přes všechny hranice neporozumění a různosti důrazů.
Oto Mádr si zaslouží, aby na něho česká církev a společnost nikdy nezapomněly.
***
Po událostech roku 1989, k nimž významně přispěl, byl Oto Mádr nespravedlivě odstaven: nebyl pozván, aby se vrátil na teologickou fakultu, a ani biskupskou konferencí nebýval už příliš často tázán na radu a názor
O autorovi| TOMÁŠ HALÍK, teolog
