Milý příteli, oslovuju Vás tak, protože se už delší čas vídáme v Brně na pořadech Otevřeného dialogu a zdá se mi, že máme spřízněné názory a spřízněný vkus. Neznám však Vaše jméno, a proto se na Vás obracím touto cestou. Naposledy jsme se setkali 12. května v sále brněnského Vysokoškolského klubu na zahajovacím večeru Divadla u stolu, na představení nazvaném Průkaz totožnosti. Seděl jste se svou dívkou v řadě přede mnou a bouřlivě na závěr tleskal textům Josefa Šafaříka, které s velkým pochopením četli herci František Derfler a Jan Vlasák. Byl jste zřejmě tím zážitkem zasažen, protože jste pronesl poznámku, kterou jsem v hustě obsazeném improvizovaném hledišti nemohl nezaslechnout. Zněla uznale: „To je návrat do literatury.“
Snažím se odhadnout, co všechno je Vám známo o autorovi večera. Divadelní pozvánka uváděla, že debutoval v roce 1948 knihou Sedm listů Melinovi. Další jeho spis - Člověk ve věku stroje - vyšel jednadvacet let po prvotině. Přibližně z týchž let pocházejí Šafaříkovy studie otištěné v programech Divadla Na zábradlí a Divadla za branou. Pak se nad ním zavřely vody na dalších dvacet roků. Mnoho let pracoval na rozsáhlém díle Cestou k poslednímu.
Šafaříkových čtenářů nebylo zatím mnoho, ale byli mu věrni. Měli proč. Tušili nebo dokonce důvěrně znali to, co jste toho jarního večera pochopil i Vy a ostatní posluchači: Že tvorba Josefa Šafaříka roste ze vzácně jednolitého spisovatelského osudu. Promlouvá zralou řečí, která je dána jen mistrům v dávném, původním smyslu toho slova: lidem, kteří nejen vědí a umějí, ale za své vědění a umění osobně ručí.
Jistě jste si všiml, že pořad byl sestaven z prací, které vznikaly v rozmezí bezmála pěti desetiletí. Přitom se shodneme na tom, že působily tak živě a naléhavě, jako by byly napsány včera nebo dnes. Josef Šafařík tedy věděl dříve a hlouběji než mnozí jiní. Svému titulnímu hrdinovi ve skladbě Mefistův monolog vložil do úst pravdu, že po smrti Boha nebude dědicem světa ďábel, nýbrž kat. Josef Šafařík však není pouhý soudce. Je člověk láskyplnější než mnozí jiní. V eseji O rubatu čili Vyznání vyjádřil svoji nedůvěru ve zbožněnou vědu, která vystupuje jako dobyvatel světa. Nad dobývání světa zdůraznil úkol umělce dělat svět obyvatelným -a nad dobový příkaz poznávat život postavil lidskou i básnickou schopnost život vyznávat. Svá vyznání vtělil v osobitý tvar, který se dá přibližně pojmenovat jako esej. Je to křišťálově jasný text naplněný pokaždé intenzitou, jakou se vyznačují výsostné básně v próze.
Oficiální česká kultura po čtyřicet let tančila dobové tance - a Josef Šafařík kráčel svým krokem, jak to dělávají spravedliví. Celou tu dobu se věnoval jen literatuře. Bylo to nezbytné řešení. Jen tak mohl vyslovit, co vyslovit musel. To řešení však bylo i obdivuhodné. Spisovatel musel předpokládat, že si psaním nevydělá na živobytí a že se tím dokonce vydává v nebezpečí stíhání: ve svém průkazu totožnosti neměl razítko zaměstnavatele.
Josef Šafařík se dávno předtím ve své protektorátní povídce Průkaz totožnosti, která propůjčila název celému večeru, spolehl na jinou totožnost a svým životem a dílem ji osvědčil. Mimochodem: Dobové tance kultury záležely v tom, že tanečníci skutečnou totožnost ztráceli, vzdávali se jí a nahrazovali ji dokladem, který udílejí úřady.
A teď proč jsem Vám napsal: Ne proto, abych poučoval. Spíš jsem si sám pro sebe potřeboval zopakovat důvody, pro které bych rád poopravil Vaši dobře míněnou poznámku. Josef Šafařík se ve svých dvaaosmdesáti letech nevrací podruhé do literatury. Nikdy ji totiž neopustil. Patřil a patří k těm, kdo tvoří její páteř.
Srdečně
***
Tento text byl původně uveřejněn v LN 10/1989
Všechny články samizdatových LN čtěte na www.lidovky.cz/samizdat
