Číst knihu s názvem Všechno zpustošené, všechno spálené od Wellse Towera (1973) je radost. Navíc Kniha Zlín vydává útlý soubor povídek ve výborném překladu Evy Dejmkové s miniaturním zpožděním jednoho roku po originálu. Přináší tedy vhled do současné americké literatury, vysoce ceněné kritikou i čtenáři. A setkání je to občerstvující.
Bývalý punkový kytarista kapely Hellbender, což je prý odrůda mloka, a novinář Wells Tower byl po vydání prvotiny nadšenými kritiky přiřazován tu k Faulknerovi, tu k Hemingwayovi. Je to zřejmě kvůli realistickému, klidnému toku jeho vyprávění.
V devíti Towerových povídkách jsou lidské bytosti vystaveny ponížení, trápí se samotou a smutkem či soptí vzteky, nejde ale o efektní přehlídku nočních můr či snad drtivé rekviem za ztracené naděje. Ani o bůhví kolikátou slzavou sondu do středního věku.
Kdepak, Tower vyráží dech schopností zachytit obyčejnou lidskou situaci, popisuje všem známé zhupy i propady, náhodné průšvihy, které se mohou přihodit každému a kde může dojít i ke zbytečným úderům pěstí, jako třeba v povídce Dolů údolím. Spoustu energie ale také bere z prachobyčejných okamžiků radosti.
Obyčejná magie „Být člověkem neznamená jen mizérii a beznaděj. Je tu spousta radosti, i když ji zrovna nevnímáme. Myslím, že literatura by mohla vyjadřovat právě tohle,“ svěřil svoje krédo bývalý pankáč a dnes slavný autor New York Times.
Z našich krajů lze bez uzardění k Towerovi přirovnat snad dva roky starý povídkový soubor Prázdniny od „ostravsky“ o něco pochmurnějšího Jana Balabána. Také tady jsou nejdůležitější, jak by ne, city a vztahy. Magie a závrať okamžiku, který už se nevrátí. Podle Towera i Balabána se to nejdůležitější - a zřejmě nejobyčejnější - děje právě u vás v obýváku. Kdo jsou ti héroové Towerova obyčejného světa? Drsní chlapíci po rozvodu, dívka s příliš hezkou kamarádkou, jedenáctiletý kluk drcený otčímem, stařík toužící ještě alespoň po jednom ženském objetí, tátové a synové a manželky a také bratři a kamarádi. Tihle všichni se milují, nenávidí či jsou k sobě lhostejní ve Vermontu nebo v Maine, ale mohli by žít klidně třeba v Benešově či v Kotěhůlkách.
Muži se tu řítí po dálnicích, štípou dříví, loví jeleny, flákají se nebo skládají vážnou hudbu. Ženy a dívky sní, kupčí s drogami, prodávají hamburgery, s muži se mazlí nebo na ně nevraží, nikdo tu není vyloženě geniální či naprosto odporný, pití a drog je tu též tak nějak „normálně“. Na dvě stě stran tak dvě tři rvačky, sex je sice důležitý, ale spíše tušený někde za dějem. Autor váží každé slovo, mimo jednu otřesnou příhodu se spíše můžeme nadát jakési obezřetné cudnosti. Účinek povídek, třeba Dveře ve tvém oku, popisující stárnoucího muže, rajče a ženu s udivujícím povoláním, či cirkusácké Na štaci, je ale okamžitý - jsou jako fotografie, kterými ještě tepe snímaný život.
K tomu, že Towerova obyčejnost vůbec nenudí, ale naopak překvapuje, snad přispívá fakt, že autor se chopil komputeru právě po desetiletích skutečných či domnělých výbojů postmoderny. Sám neexperimentuje, neprovozuje žádnou „hru se čtenářem“, nevymýšlí složité aluze, neoslňuje primitivností ani sečtělostí, píše jaksi poctivě v té nejlepší tradici realistické povídky. Mimo jmenovaných gigantů je nutné mezi jeho učiteli zmínit i Raymonda Carvera.
Když svět klepe na dveře Američtí, ale i třeba ruští spisovatelé bývali tradičně vojáky, tuláky, barmany, nádeníky, novináři, námořníky a tak dál. Tower jako by šel v jejich stopách. Lidské typy poznával jako muzikant na nekonečných turné. Dívat se a zaznamenávat se učil pět let jako reportér, naposledy ve Washington Post. Staromilec to ale není. V závěrečné povídce, po které pojmenoval celý soubor, jako by se své pověsti realisty vysmál. Nebem tu prolétávají hydry a draci, hrdinové šílí a krvelačně blábolí. Tower totiž nečekaně rozdivočil svůj soubor skokem do doby vikingů. Jeho hrdina seká hlavy, jen to hvízdá, účastní se zabijáckých kořistnických výprav, pak se ale s dívkou Pilou usadí. A svět mu klepe na dveře. Vždyť k pobřeží mohou kdykoli přirazit cizí lodě.
„Založili jsme rodinu a já zjistil, jak strašná může bejt láska. Přejete si, abyste ty lidi nenáviděli, svoje děti a ženu, protože víte, co s nima svět udělá, protože ste sami něco z toho dělali.“ Tady jde vážně o krk. U těch vikingů stejně jako doma v obýváku. A úplně obyčejně.
***
Wells Tower: Všechno zpustošené, všechno spálené
Kniha Zlín, 214 stran, přeložila Eva Dejmková
