* LN V posledních letech se psalo o „babyboomu“. Štvalo Vás to?
Tož, štvalo je silné slovo, ony noviny musejí přehánět. Ale ta lehká dezinformace veřejnosti mne netěšila.
* LN Jak byste tedy onen stav nazval?
Odborně „realizace odložené plodnosti silných ročníků ze sedmdesátých let“. Obrazně třeba: Jen počkej, zajíci!
* LN Když stát chystá reformu penzí, prognózuje populaci až do roku 2100. Copak lze odhadnout, jak se za sto let budou množit děti dětí našich dětí?
Kdybych chtěl být jedovatý, tak řeknu, že je to tím, že si náš stát nemůže být tak docela jist ani vlastní finanční udržitelností do konce volebního období. Už na samém počátku devadesátých let jsem napsal, že další vývoj sféry veřejných služeb - zdravotnictví, penze, školství - půjde cestou „parciálních kolapsů“. Tehdy to znělo nesrozumitelně, dnes už ne. Potíž dlouhodobých modelů je, že musejí být koncipovány jako víceméně autonomní systémy. Vliv možných kolapsů v jiných sférách se do modelu nezapočítává. Model vývoje penzijního systému je toho příkladem. Má-li simulovat dlouhodobý vývoj, musí odhlížet například od toho, že kupní síla peněz se může už ve střednědobém horizontu významně změnit, nemluvě o tom, že tu v roce 2100 už bude platit možná euro, možná jüan. Smyslem modelů je ověřovat udržitelnost například penzijního systému za předpokladu, že ty ostatní zůstanou stabilní. A to je daleko abstraktnější předpoklad než porodnost vnuček těch holek, co se rodí dnes. Ten náš model penzí jen říká, že se průběžný systém financování zhroutí i za předpokladu, že by nedošlo k žádnému parciálnímu kolapsu jinde, třeba zdravotnictví či školství, o parciálních kolapsech na úrovni naší civilizace nemluvě.
* LN V roce 2004 jste řekl: Dnešní generace potenciálních matek bude mít na sto žen sto dvacet dětí. Nesekl jste se?
Ano, přeháněl jsem. To je ten novinář ve mně. Ona bude mít tak sto padesát. Ale já to říkal proto, abych ozřejmil, jak je současný počet narozených dětí určující pro počet dětí narozených o generaci, dvě později. Budou-li mít současné matky sto dvacet dětí na sto, bude o generaci později na jejich místě šedesát potenciálních matek, a ty by musely mít rodiny o čtyřech či pěti dětech, aby bylo vnuček aspoň stejně jako babiček. K tomu stavu už došlo v Řecku, Itálii či Španělsku a je to věru zvláštní náhoda, že právě tyto země se dnes octly vedle sebe v docela jiné souvislosti. Tož opravme to: u nás tu bude v další generaci sedmdesát plodných dcer a k návratu další stejně početné generace by musely mít tři čtyři děti. Už je vidím.
* LN Jsme tedy společností sobců, kteří nemají na děti náladu?
Tímto jazykem bychom se nedomluvili. Řekněme to takto: Jsme děti své doby.
* LN Tak jinak: Proč některé země populačně rostou, a některé se hroutí samy do sebe, jako třeba Rusko?
Protože i ta doba má svoje místní varianty. Do Francie a Spojených států se valí imigranti, z Ruska kdo může, utíká. A Francie má po desetiletí budovanou rodinou politiku, ruští politici jen kradou. Proto se také utíká z Ruska do Francie, a ne naopak.
* LN Je tedy vymírání problém, který máme řešit, nebo se do výsostných vod intimity nemá stát nikomu plést?
Politici dělají, jen co musejí a mohou, ne co chtějí. Dělání politiky je neustálé obnovování rovnováhy mezi spravedlností a efektivitou společnosti. Tady neplatí žádné výsostné vody, politici zasahovat musejí. Když se systém dlouhodobě naklání na jednu stranu, nakonec se zhroutí - my starší jsme to viděli. Intimita neintimita, léčení nemocných nemůžeme vrátit do rodin. Stejně tak nemůžeme nechat podporu starých lidí na dětech, které nejsou. Už nemáme moc prostoru pro rozhodování.
* LNMá cenu investovat energii do zatraktivnění zkrácených úvazků? Startovacího bydlení? Zařízení pro děti?
Má cenu investovat do toho i přímo peníze daňových poplatníků. To je součást rozumné vize reformy: šetřit na spotřebě dnes, investovat do budoucnosti. Každé narozené dítě je budoucí daňový poplatník. Propad porodnosti znamená pro stát za dvacet let propad jediného zdroje, který má. Loni jsme měli 130 tisíc osmnáctiletých, za pět let jich budeme mít jen 91 tisíc. Propad porodnosti v 90. letech začne být vidět na lidských zdrojích - i na počtech plátců daní.
* LN Nemůže z napětí mezi seniory, singles a rodinami vzniknout cosi nepěkného? Třeba pokud by důchodová reforma zvýhodnila rodiče vůči bezdětným?
Ale pane redaktore, máte vy děti?
* LN Mám.
Tak to budete cítit sám. Důchodový systém kolabuje, protože je nespravedlivý. Lidé rádi platí na důchody svých rodičů, ale čím dál hlasitěji se ptají, proč mají platit i na důchody těch, kteří náramně ušetřili, neb děti neměli. A takových přibývá. Pak se člověku samozřejmě naskýtá otázka, zda by také pro něho nebylo rozumnější ušetřit bezdětností, když už musí odvádět na penze. Na cestu k populačnímu deficitu jsme se vydali, když Bismarck zavedl penze. Lidé začali ztrácet vitální potřebu mít děti, aby se o ně někdo v stařecké bezmoci postaral a oni neskončili ve škarpě. Dnes vědí, že sociální stát to nedopustí. Mít děti se stává špatně vratnou, a tedy dost luxusní investicí.
* LN Mít více dětí je tedy přepych, který si dovolí jen bohatí a sebejistí? Respektive lze tento trend nahmatat i v Čechách?
To víte, že je to přepych. Lendl by si pět dcer nemohl dovolit, kdyby to tenisem nepřivedl k majetku. Jestli si to naši new rich uvědomí včas, anebo geny pro vlohu zbohatnout zemřou s nimi, to se ještě nedá odpovědět. Zatím to moc nevypadá. K jejich vlastní škodě: poznali by, že pět dcer vnese člověku do života víc vzrušení a zážitků než Lamborghini Diabolo. A krásné na tom je, že počáteční vklad je nulový a splátky rozložené na třicet let. Mohlo by si je dovolit víc lidí, než si myslíte.
