před pětačtyřiceti lety Klidnou hladinu pražského bazénu v Suchdole rozčeří skoky svalnatých těl, jež se pak na dlouhé minuty spojí pod vodou v chumel, od něhož se jen občas někdo odlepí, vyplave nad hladinu, z dýchací trubice vyfoukne jako velryba gejzír vody a zase se ponoří zpět.
„Když jsem před více než třiceti lety začínal, byl v celých Čechách jen jeden klub,“ říká Vítek Stiebitz (45), který hraje v FA TJ ČZU Praha. Tehdy to nebyl kontaktní sport a hráči neměli podvodní brýle, zato měli na hlavách zadrátované helmy jako při hokeji. Dnes stojí proti sobě šestičlenná mužstva vybavená ploutvemi, maskou a šnorchlem. Účelem hry je umístit míč napuštěný solným roztokem – jenž zajišťuje jeho pozvolné klesání ke dnu – do branky soupeře, které jsou umístěny na dně na protilehlých kratších stranách bazénu. Na zápas dohlížejí dva rozhodčí pod a jeden nad hladinou. Přesto se hráči nevyhnou četným škrábancům, kopancům a zlomeninám.
Většina ragbistů jsou bývalí plavci či hráči vodního póla. Bez letitého tréninku by vám kapacita plic sotva stačila. Ale jak říká trenér pražské formace Aleš Havránek (35), nejdůležitější je taktika a schopnost být napojený na spoluhráče.
Dnes je u nás deset klubů podvodního ragby, polovina patří do první, polovina do druhé ligy. Sport je a asi bude okrajový. Vskutku není moc divácky atraktivní. V zemích, které tvoří špičku – Norsko, Švédsko, Finsko a SRN – se zápasy přenášejí pomocí sedmi podvodních kamer do televizí. Jinak divák nemá šanci vidět, co se pod vodou děje…
Po 45 minutách tréninku mají udýchaní ragbisté poškrábaná záda, někteří se drží za zápěstí a prsty, jiní se protahují nebo hlasitě smrkají do vody. „Podvodní ragby hodně lidí považuje za něco bizarního nebo úchylného,“ usmívá se mým rozpakům student stavařiny a bývalý plavec Jakub Veverka (24), „ale měli by si to zkusit někdy zahrát – amožná by si hned zaběhli koupit celou výstroj jako já.“ spolupracovnice redakce
***
Když vám někdo zlomí prst, musíte nejdřív doplavat k hladině a pak teprve zařvat bolestí
