Nejlepší český lyžař posledního století rád vzpomíná na svoji zlatou éru, kdy pod vedením trenéra Zdeňka Remsy ke světové elitě patřilo hned několik českých skokanů, kteří spolu navíc náramně drželi.
„Každá doba nese cosi jiného,“ rozjímá Raška krátce před libereckým šampionátem. „Dneska už se skáče o slušné peníze, úspěch se dá komerčně využít a možná to někdy vede i k jistému individualismu. Tím ale nechci říct, že kluci v českém nároďáku spolu nekamarádí. Říká se, že jo, ale doba je už skutečně jiná.“
Raška vzpomíná, jak s kamarády z národního týmu trávili i spoustu volného času, pomáhali si, veselili se a věděli, že když někdo skok pokazí, ostatní za něj zaskočí.
Souhlasí i s názorem, že český skok se pohybuje v jakési vlnovce. Připomíná éru Jiřího Parmy a Pavla Ploce v 80. letech, Jaroslava Sakaly začátkem 90. let či nedávné letecké manévry Jakuba Jandy.
„Trochu lituji, že třeba takoví talenti, jako byli Sucháček, Kahánek nebo Krompolc, si mysleli, že když jsou dobří v šestnácti sedmnácti letech, tak už pak všechno půjde snadno. Jenže ve skoku se musí tvrdě pracovat pořád,“ připomíná legendární skokan.
Lehké obavy Současnou éru označuje za čas, kdy se český skok začíná pomalu zvedat, lituje jen, že se před rokem při autonehodě zranil Antonín Hájek, který by tvořil společně s Romanem Koudelkou a Jakubem Jandou jistotu pro soutěž družstev v Liberci. „Teď nám ale chybí už dva skokani, takže nevím nevím...“ Raška si také není jistý, jestli je optimální nastoupená cesta s angažováním zahraničních trenérů. „Vzniká pak zcela jistě jazyková bariéra a obě strany mají navíc odlišnou mentalitu,“ upozorňuje.
Ze závodů jednotlivců má Raška lehké obavy. „Koudelka má na to, aby se pohyboval v elitní desítce, medaili bych považoval za velmi milé překvapení. A u Kuby Jandů bude záležet i na tom, jak psychicky zvládne tlak domácího prostředí. Negativně jsem to poznal v roce 1970 ve Štrbském Plese při mistrovství světa,“ připomíná.
