Sobota. Den D. Budím se od brzkého rána, plná strachu, že zaspíme. Nezaspali jsme. Stihli jsme i snídani. Drahý je opět akční, chce dát prát prádlo a už tam lije aviváž. „Nedávej to prát!“ „Proč?“ „Protože půjdeme pryč…“ „Jak, půjdeme pryč? Kam???“ Nechápe. Chudáček. Ještě 45 minut, pak pochopí. Stojíme na tramvajové zastávce. Pořád neví. Bojí se. Je nervózní, neustále dotírá a chce vědět další informace. Metro, pořád nic. Jdeme směrem autobusové nádraží. „Vidíš tu obrovskou ceduli?“ směřuju ho k té s nápisem „PRAHA – KARLOVY VARY“. „A vidíš támhleten žlutý autobus?“ „Já ale nemůžu nikam jet, musím odpoledne pomáhat s tím stěhováním, víš, že jsem to slíbil!“
Na tuhle reakci jsem se těšila celé ty dva týdny příprav. „Drahý, dokážeš si představit, kolik lidí je do tohohle zapojeno, jak dlouho se to připravovalo?“ Je celý rozhozený. Povedlo se, povedlo. Hurá!
Cesta tam v pohodě. Jen místo sličné slečny stewardky jsme vyfasovali 4% Luboše (to je smůla!).
Avizované víkendové jarní počasí v podání Karlovarského kraje = sníh, déšť, mlha a teplota lehce nad nulou. Hospodu jsme si žádnou předem nevytipovali, a tak jdeme na blind. Volba padá na jednu schovanou, hned vedle hlavní ulice. Zvolili jsme dobře, naprostá spokojenost. Přejedení se valíme do hotelu. Malého, skromného, přímo uprostřed kolonády.
Jako první výlet volíme Tři kříže. Cesta plná ledu, roztávajícího se sněhu a spadaného listí, ideální na tenisky. Kříže nikde. Snad nejsou tam nahoře u toho vysílače. Jsou. Kříže a tři metry za nimi obří vysílač. Cesta dolů se neobešla bez menšího incidentu, ale naštěstí listí šlo dobře dolů a voda uschla. Pěticentimetrovou černo-fialovou modřinu mám na památku. Večer trávíme na hotelu s Rosé Demi Sec.
Neděle. Vydatná snídaně. Obsluhující paní si určitě myslí něco o nenažraných Čecháčcích. Vyrážíme na další výlet, tentokrát rozhledna Diana. Z ochozu toho moc nevidíme, Vary zalévá mlha. Marnost nad marnost. Dolů jdeme pěšky, opět namrzlá cesta. Ke kamzíkovi jsme se klouzali hodinu. Pokračujeme dolů, do města. Hledáme lanovku k hotelu Imperiál. Panuje tu čilý stavební ruch, konstatujeme, že lanovku asi zrušili. Vyšplháme nahoru a zjistíme, že lanovka funguje. Jen my hloupí ji hledali na druhé straně náměstí. Využíváme ji aspoň na cestu dolů a doufáme, že stihneme autobus a svezeme se místní MHD. Nenavazují na sebe, i když autobus odsud vyjíždí. Není nám přáno, ani když se chceme z kraje města svézt do centra. Intervaly jsou tu dvě až tři hodiny. Až si budu chtít stěžovat na pražské dvacetiminutové, tak mě prosím propleskněte.
Kuchařky k výročí Nachodili jsme spoustu kilometrů, těšíme se do autobusu do Prahy, až si sedneme. Vyfasovali jsme Luďu, který se nám hned na začátku omluvil, že nemá sluchátka a film nám nepustí. U spoje, který jsem vybírala podle promítaného filmu, je to docela problém. Ale titěrný proti telefonátu řidiče „jednička, dvojka v pohodě, ale jak chci zařadit trojku, čtyřku…“. A navíc to okno, které non-stop divně praskalo a já jen čekala, až vypadne. Ale dojeli jsme. Všude dobře, doma nejlíp.
Takže výročí jsme oslavili – a co jsem dostala já? Kuchařky. Ne že by mi přítel něco naznačoval, ale doplnil mi sbírku (už mi jich ze čtyřiadvaceti chybí jen sedm). Ale stejně… Asi jsem materialistka, ale čekala jsem víc. Třeba by překvapil, kdybychom bývali zůstali doma (koupil by kytku). Přemýšlela jsem o těch dvou letech, co jsme spolu. Kamarádka o těch svých pěti taky. A konstatovala, že to dál nemá cenu. Je mi z toho smutno. A tak jsem radši veškeré pochyby hodila za hlavu, stejně to byly malichernosti. O lásce se nediskutuje, láska je. Anebo není.
O autorovi| Petra Doubková, http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
