Vězeňský systém byl prodchnut totalitou až do morku kostí. Stačí si uvědomit, že tradice těch nejvyhlášenějších věznic - Valdic, Leopoldova, Mírova - sahala až do 18. století, do éry rušených klášterů a zakládaných pevností. Reálný socialismus v podmínkách 18. století, tak vypadal život mnoha vězňů. Doložila to i Charta 77, obohacená vězeňskými zkušenostmi svých signatářů (v roce 1988 zemřeli po vězeňských útrapách Jaromír Šavrda a Pavel Wonka), ve sborníku O československém vězeňství.
Pak už se moc nedivíme požadavkům na změny. „Současný trestní zákon a řád dělá takřka ze všech vězňů vězně politické,“ sděluje prohlášení vězňů z Rýnovic a s tímto bodem šlo do značné míry souhlasit. Jiné problémy byly obecnější: „Je uzavřen okruh stížností,“ píší Rýnovičtí. „Každá stížnost končí na stole toho, na koho si stěžujeme.“ Kdo viděl americký film Brubaker s Robertem Redfordem v roli idealistického ředitele věznice, má pocit, že to už někde slyšel.
Úplně na nohy nás pak staví závěr petice z Rýnovic: „Jsme přesvědčeni, že u 80 procent vězněných lidí byl porušen zákon nebo jsou nevinní.“ Tak to už bylo mimo realitu, i když se o vstřícnost a spolupráci snažili vězeňská správa (SNV), komise parlamentu (ČNR), vláda, Občanské fórum i nedávní disidenti (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných).
Jakýsi „důkaz sporem“, jak říkají matematici, dala až amnestie prezidenta Václava Havla, po níž se ocitlo na svobodě 15 tisíc vězňů (podle odhadů zvýšili kriminalitu v roce 1990 o devět procent). Teprve poté jsme viděli, kolik z nich se brzy opět vrátilo za mříže.
