Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Recidiva sonetové horečky

Česko

Kdo je nejpopulárnějším českým básníkem dneška? William Shakespeare! Od roku 2000 vyšly jeho Sonety česky sedmkrát, a to v pěti různých překladech.

Shakespearovy Sonety jsou pomyslnou tečkou za „sonetovou horečkou“, jež zachvátila alžbětinské básníky v devadesátých letech 16. století. Zdá se, že shakespearovský sonet pohybem v čase a prostoru neztratil na virulenci. Na přelomu století nákaza propuká v Čechách v podobě překladových edic, jež počtem a nákladem nemají v tuzemské básnické produkci obdoby.

O čem tato překladová horečka vypovídá? Řekneme-li, že o Shakespearově nadčasovosti, zapřáhli jsme koně za vůz. Zdání nadčasovosti je teprve účinkem úspěšného překladu, nikoliv jeho východiskem, jak se ukáže, když překlady Sonetů začneme srovnávat jak s originálem, tak mezi sebou. Vytvořit „nadčasového“ Shakespeara, jenž by česky mluvil tak, aby to pokaždé dávalo smysl, nebo dokonce tak, abychom z jeho slov měli požitek, je velká dřina (a nezřídka nemožnost). Mnohem spíš je překlad způsobem, jak se přihlásit k hodnotám časově a místně omezeným, a zároveň jim mezi řádky vtisknout pečeť univerzálnosti a rozměr větší tradice. Pravá otázka zní: k čemu nám Sonety jsou, jaké hodnoty chceme překladem prosadit, k jakým časům a mravům se jimi hlásíme a jaké bohatství se v nich snažíme zúročit? Zde se pokusíme naznačit východisko k odpovědi.

Co Shakespeare nejspíš napsal Kniha vydaná Thomasem Thorpem roku 1609 pod titulem Shake-Speares Sonnets obsahuje 154 sonetů a delší báseň A Lover’s Complaint. O autorství tohoto Milenčina nářku se vedou spory a též mínění českých překladatelů o ní kolísá. Některá vydání Sonetů ji obsahují; jiná ne. Nechme ji tedy stranou a zaměřme se na sonety, které Shakespeare nejspíš opravdu napsal a které snad napsal víceméně tak, jak je dnes čteme.

Všechny až na dva mají čtrnáct veršů, které se vyznačují jambickým spádem (ta DÁ). Většinou jsou desetislabičné (dekasylaby) a končí mužsky, to jest přízvučnou slabikou (ta DÁ ta DÁ ta DÁ ta DÁ ta DÁ). Menšina má slabik jedenáct (hendekasylaby) a končí žensky, to jest slabikou nepřízvučnou (ta DÁ ta DÁ ta DÁ ta DÁ ta DÁ ta). Většina sonetů se formálně a sémanticky dělí do tří střídavě rýmovaných čtyřverší a závěrečného sdruženě rýmovaného dvojverší, jež má povahu úderné pointy. To zdůrazňuje i grafická podoba básně: závěrečné dvojverší bývá odraženo doprava.

Právě formální jednolitost Sonetů nám umožňuje hovořit o této formě jako o sonetu shakespearovském, a srovnávat jej se sonetem petrarkovským. V něm se více slov musí rýmovat totožně, a proto se v angličtině na rýmy chudé píše o dost hůř. Jen si to zkuste: kolik rýmů najdete na slovo love?

A když už jsme u rýmu, význačného to rysu evropské sonetové tradice, dodejme, že v angličtině se na rozdíl od češtiny za úspěšný rým považuje široká škála podobností spárovaných tvarů: od rýmů úplných (pluck–luck) přes přibližné shody samohlásek (liberty–injury) až po rýmy pouze grafické (alone se rýmuje jednou s gone, podruhé s one, love se rýmuje s prove). Grafické rýmy se navíc v Sonetech rozmnožily, básníku navzdory, pokoutným obcováním textu s Časem, tedy kvůli tzv. hláskovému posunu, který od 16. století proběhl v anglické výslovnosti: za Shakespeara se love rýmovalo právě s prove anebo come s room.

K formální kazajce shakespearovského sonetu přičtěme vliv charakteristických rozdílů mezi angličtinou a češtinou: zejména skutečnost, že český slovní přízvuk stojí pevně na první slabice a převažují dvojslabičné a tříslabičné slovní celky. Co z toho vyplývá pro překlad? Že za rozhodnutí zachovat věrnost originálu formou, v první řadě délkou verše, překladatel tvrdě platí ztrátou významové hustoty. Laicky řečeno se mu na jeden řádek nevejde ani zdaleka tolik co Shakespearovi. Buď bude muset činit násilí své drahé předloze (vypouštět významy nebo si je přimýšlet, namísto překladu parafrázovat, doříkávat...), anebo mu nezbude než znásilnit svou milou rodnou řeč větnými a slovními patvary, jako je např. větná inverze (tak za tím honíš se, co prchá ti) a rádoby poetizace krácením slov (rýmy typu čas–zas, zřím místo vidím apod.).

Násilí poroste, čím víc budeme dbát na jambický spád verše, protože přirozeným spádem češtiny je trochej (TÁ da) či daktyl (TÁ da da). A jako by ani to nestačilo, překladatel stojí před úkolem rýmovat lépe než Shakespeare, protože v rýmu je přece jeho mateřština ve svém živlu! A to jsme jen u formy. Ještě jsme ani nenakousli jiné jablko překladatelských svárů, totiž jak zachovat věrnost básnickým obrazům srozumitelným jen při znalosti dobových reálií, jak se vypořádat s mnohoznačností originálu, všepřítomnými slovními hříčkami a tak dál.

Zachovat věrnost počtu slabik v převodech sonetů je, zdá se, současné překladatelské dogma, a tak se při všem, co bylo řečeno, překladatel Sonetů do češtiny ocitá v nezáviděníhodném postavení: aby dostál shakespearovské poetice a dynamice, musel by být lepší básník než sám Shakespeare. O to víc překvapí, jak nemilosrdní bývají čeští překladatelé Sonetů ke svým sokům v lásce: svědčí o tom například potyčka mezi Břetislavem Hodkem a Martinem Hilským (LN duben až červen 2001) či Studie k českým překladům Shakespearových Sonetů Miloslava Uličného (2000). Nedůsledná řešení veršových zakončení, neúplné rýmy, klopýtavý verš, kolísání od vysokého k nízkému stylu a překladatelská licence v obrazu a dikci, to vše se v shakespearovské kritice mění z omluvitelných poklesků na neodpustitelné velezrady. Česká sonetová horečka jako by byla pravý kulturní agon, lítý boj o hodnoty nejen literární. Moderní převody velkých básníků západních literatur jsou u nás tradičně spjaty s obrozenským pojetím literatury jako pokladnice národních hodnot. Jen na pozadí tohoto pojetí literatury lze chápat, jak může jeden překladatel druhého nazvat nikoliv prostě zrádcem překládaného básníka či textu (tato invektiva patří v každém jazyce ke klišé překladové kritiky), ale zrádcem české národní kultury. Sonety v českém překladu První, kdo zamýšlel přeložit Sonety jakožto celek, byl Jaroslav Vrchlický, nakonec ale dokončil překlady „pouhých“ sto dvaceti dvou básní. A tak první úplné české vydání pochází od Antonína Klášterského (1923) a druhé, zrcadlové, až od Jana Vladislava (1955). Byl to Vladislavův převod sonetu 51, z něhož Suchý a Šlitr zhudebněním učinili šlágr, a sonetového Shakespeara i jeho překladatele tak zapsali do obecného povědomí: „A proto odpouští má láska mému koni/ na cestě od tebe tu jeho loudavost…“ (Jak o tom svědčí i tyto dva verše, Vladislav byl ovšem Shakespearovi nevěrný s dvanáctislabičnou francouzskou milenkou či spíš milencem jménem alexandrín.)

Po další odmlce následovala druhá zrcadlová edice Sonetů, sebraná z překladů kolektivu autorů (KPP 1976), z nichž někteří později publikovali vlastní kompletní vydání. S nimi se od konce osmdesátých let roztrhl pytel: řadu zahájil Zdeněk Hron (Lyra Pragensis 1986), po něm následovali Miroslav Macek (Lyra Pragensis 1992), Břetislav Hodek (Lyra Pragensis 1995), Jarmila Urbánková (Arca JiMfa 1997), Martin Hilský (Torst 1997, fakticky 1998), Miloslav Uličný (Mladá fronta 2005) a naposledy Jiří Josek (Romeo 2008). Na okraj výčtu zmiňme též obsáhlejší výbor ze Sonetů Zdenky Bergrové (OFTIS 2003).

Co si s takovým množstvím překladů počít, nechystáme-li se psát diplomovou práci? Měli bychom dovést myšlenku sonetového kulturkampfu do důsledku a vyhlásit absolutního vítěze klání? Když ale začneme překlady srovnávat, zjistíme, že tu je lepší jeden, tu druhý, tu třetí a že není vůbec snadné říci proč.

Když se měřítka hodnocení pokusíme systematicky definovat, rychle zabředneme do problémů. Je lepší, když jsou špatně přeložená čtyřverší zakončena vynikající pointou, anebo naopak? Co obětovat čemu: spád verše a mužský rým obratu, jenž nejlépe vystihne básníkův obraz, anebo ostrost obrazu dokonalé formě? Slovo významu, nebo význam slovu? Hloubku jasnosti, nebo jasnost hloubce? A i když budeme hodnotit čistě intuitivně, nevyhneme se dilematům. Jaké lásce by dal sonetový Shakespeare přednost: věrné, ale upaťchané, anebo nevěrné, ale nabité energií? Rozdáváním vavřínových věnců navíc přistupujeme na požadavek bezpodmínečné vážnosti v obcování se Shakespearem i na rétoriku zrady národa či aspoň mrhání národním pokladem. Proč si raději neříct, že už přece nejsme žádní chudáci, a tudíž si můžeme dovolit Shakespearovým slovem marnotratně plýtvat (jeho ostatně neubyde)? Opravdu jsme v lásce k němu tak nejistí, že musíme z každé příležitostné nevěry udělat hned skandál? Copak nám sám velký Will v sonetu 119 nenaznačil, že „dobré je po špatném ještě lepší“? Zkusme touto optikou nahlédnout aspoň jediný sonet.

Co Shakespeare nenapsal Sonet 143 patří k méně známým. Nevyniká ani myšlenkovou hloubkou, ani silou citu, ani nevšedností a bohatstvím obrazů, ani složitostí výstavby, ani dokonalostí rýmů, ani důvtipem, ani závratnou pointou. Vybočujeli něčím z řady, tak prostotou, ne-li nízkostí: milostný vztah básníka a milované přirovnává k směšné honičce. Jako když se hospodyně rozběhne za prchající slepicí, odloží dítě a nedbá jeho nářku. Tak se i milovaná honí za těmi, kdo před ní prchají, a milujícího básníka, jenž klopýtá za ní a pláče přitom jako malé děcko, nechává daleko za sebou. Básník nakonec nevěrné milence paradoxně přeje, aby jí jiní byli po vůli, jen když to bude znamenat, že se k němu vrátí a zahrne jej jakoby mateřskou láskou: Jako když dobré hospodyni zběhne pernatec, hned žene se ho chytit, s děckem šup na zem, o překot se sehne za tím, co jen u sebe chce míti, a odstrčené dítě marně pláče, za matkou běží, ta však nevnímá než to, co před ní uhýbá a skáče, křik děťátka? ten ji nedojímá: tak ty utíkáš za tím, co ti mizí, a mně jak děcku zmizela jsi v dál, až dostaneš, co chceš, vrať se mi brzy a polibky jak matka ztiš můj žal.

Měj si, co chceš! Willa ti budu přát, jen se mi vrať, ať nemusím už štkát. Podrobme anonymní překlad stručné kritice. Obsahuje snad všechny prohřešky proti shakespearovskému sonetu. Střídá ženská a mužská zakončení tam, kde originál má jen mužská. Z tvůrčí bezradnosti rezignuje na mužský rým a jambický spád (chytit–míti, nedojímá). Nedrží styl (tu s Shakespearem šup na zem, tam zase štkát). Poetizuje z nouze (v dál) a posouvá významy (z flies se stane mizí). Vpisuje vatu (uhýbá a skáče). A pointa? Marně se snaží zachovat původní hříčku aspoň v náznaku (zatracený Will!). Kdo to takhle zpackal překlad prosté a jímavé básně? (Autorka této statě.)

Prostota sonetu 143 je jen zdánlivá. O jaké hospodyni to sonet hovoří: o dobré, dbalé, pečlivé, nebo spíš starostlivé? Za čím se ta poběhlice žene: za opeřeným uprchlíkem Uličného, Hronovou drůbeží, Vladislavovým pernatcem, slípkou Urbánkové, Joskovou slepicí, jež je zároveň opeřencem, anebo za Hilského kohoutem? Proč nám Shakespeare neřekne, jak jí ten tvor pláchl: přelétl přes plot (Urbánková, Uličný), anebo vyběhl z vrat (Josek)? Kde měla žena děťátko: sající u prsu (Uličný), anebo v klíně (Vladislav)? Co je zač to její pachole: robě, robátko, děcko, dítě, děťátko, nebožátko, nebo spíš mazel? A co má udělat, až se vrátí: zulíbat básníka nastokrát, líbat ho a hladit (jen tak, nebo dojatě?), hladit ho a tišit, hladit ho a být mu útěchou, anebo mu dát pusu na usmířenou? O rozptylu překladových řešení v pointě pomlčme úplně. Sonet 143 patří k nejjednodušším, a přesto teprve díky rozmanitosti překladů nahlédáme, co všechno do něj Shakespeare napsal i nenapsal.

***

Překladatel Sonetů do češtiny

se ocitá v nezáviděníhodném

postavení: aby dostál jejich

poetice a dynamice, musel by

být lepší básník než sám

Shakespeare. O to víc

překvapí, jak nemilosrdní

bývají čeští překladatelé

Sonetů ke svým sokům

v lásce.

William Shakespeare Sonety = Sonnets; Milenčin nářek = A Lover’s Complaint Přeložil Jiří Josek. Vydalo nakladatelství Romeo, Praha 2008. 219 stran. Sonety = The Sonnets Přeložil Martin Hilský. Vydalo nakladatelství Atlantis, 3., upravené vydání, Brno 2007. 414 stran. Sonety Přeložil a doslov napsal Miloslav Uličný. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2005. 172 strany. Ze sonetů Přeložila Zdenka Bergrová. Vydalo nakladatelství Oftis, Ústí nad Orlicí 2004. 93 strany. Sonety Přeložil Zdeněk Hron. Vydal BB art, Praha 2001. 158 stran.

O autorovi| Alena Dvořáková, Autorka je anglistka a překladatelka anglistka

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat