Řecké rozhazování je něco jako přírodní katastrofa. A rozhodně za něj nemohou řečtí politici. Alespoň tak se dá vysvětlit jeden z nápadů, kterými se prý zabývá Evropská unie. Uvažuje totiž prý o finanční pomoci Řekům ze své kasy na základě ustanovení evropské smlouvy, podle kterého lze pomoci členským státům, jež postihla „přírodní katastrofa“ nebo jiné události, které „nemohou ovlivnit“. Není divu, že to zdá některým komentátorům nesmyslné a poněkud drzé. Jenže Řeků a jejich politiků je třeba se zastat. Možná za problémy Řecka nemohou politici nebo tamní občané, ale prostě fungování demokracie. Politici totiž byli vybráni voliči právě proto, že slibovali různé zásahy do volného trhu, státní či evropské podpory a zachování pracovních míst. Lidé mají předsudky, například proti volnému trhu, žádají dotace a vytváření i často nesmyslných pracovních míst, tvrdí ve své knize „Mýtus racionálního voliče“ americký ekonom Bryan Caplan. Podle těchto předsudků pak volí. Výsledkem je pochopitelně hospodářská politika, která vede ke katastrofě. Voliči nejsou racionální, tvrdí Caplan, ba co hůř, jsou „iracionálně racionální“. Co si pod tím představit?
Dlouho si ekonomové mysleli, že voliči jsou v podstatě ignoranti, a to z naprosto racionálních, rozumných důvodů. Hlas jednoho člověka má totiž malou váhu, zisk ze změny politiky je malý, a proto se nevyplatí probírat se stohy volebních programů, a navíc zvažovat, jestli tyhle sliby po volbách politici dodrží. Většina voličů jedná podle dojmu, více méně náhody. Ve výsledku to, alespoň teoreticky, vede k prosazení rozumné politiky. Nastane „zázrak agregace“ - když se sečte dostatečný počet lidí, náhodné volby se vyruší a výsledek bude záviset na skupince rozumných a informovaných lidí. Ve volbách pravděpodobně zvítězí ta nejlepší politika.
Caplan ale tvrdí, že agregace nefunguje. Podle něj nejsou voliči jen ignoranti, ale mají předsudky, jež je v podstatě nemožné v krátkém čase vyvrátit, a podle toho volí. Chtějí totiž, aby se vyhovělo jejich předsudkům - třeba o nutnosti vytváření pracovních míst - a spoléhají na to, že neponesou celé náklady, protože tu jsou ještě ostatní. Život nás nutí být racionální, politika ne. Pokud chtějí lidé iracionalitu, dostanou ji, a neplatí za ni sami. To jim umožňuje být iracionální a platí za to blahobytem, tvrdí Caplan. Jenže od politiků lidé požadují zároveň uspokojení své iracionality i hospodářský růst. Politici pak nemají moc možností: pokud se chtějí dostat na své místo, musí slibovat regulaci trhů a zachování pracovních míst. „Politici jsou ztraceni, když udělají, co se po nich chce, a jsou ztraceni, když to neudělají, tvrdí Caplan. Je to jako přírodní katastrofa, a tak by šlo dát unii za pravdu. Jenže pokud chceme růst, co potom s demokracií s všeobecným volebním právem, která v tomhle úkolu musí selhat. Odstranit? To asi ne, říká Caplan. Když nic jiného, demokratičtí vládcové alespoň nevraždí své občany po desetitisících. Možná by ale bylo dobré demokracii trochu upravit. Například zkoušet voliče před volbami. „Licence pro voliče není víc zpochybnitelná než řidičský průkaz,“ tvrdí Caplan. Další možností je dát více hlasů vzdělanějším.
Caplan přitom argumentuje průzkumy, podle kterých volí vzdělaní lépe z hlediska zvýšení ekonomické výkonnosti, a tím i bohatství pro všechny. Kdyby ale ani tohle nešlo, mohlo by se podle něj zavést na školách aspoň povinné ekonomické vzdělávání. Šlo by nejen o počítání úroků, ale hlavně o funkci trhu a důsledky chování státu. Možná by to pomohlo nejen voličům, ale i politikům.
O autorovi| Marek Hudema, redaktor LN
