Před třemi lety se David Cameron začal dostávat do problémů. Velkou Británii stále sužovaly následky vleklé ekonomické krize, preference jeho strany klesaly a průzkumy naznačovaly, že parlamentní volby v roce 2015 by mohli suverénně vyhrát konkurenční labouristé. Posilovala navíc i euroskeptická strana UKIP Nigela Farage.
BREXIT ŽIVĚ: Historický okamžik. Končím, oznámil po hlasování Cameron |
A tak se Cameron rozhodl, že ztracenou podporu si zkusí získat zpět. A zahrál právě na euroskeptickou notu.
Bylo 23. ledna 2013, když Cameron předstoupil před televizní kamery, aby pronesl klíčový projev, ve kterém měl nalinkovat vztah Velké Británie k EU pro příští roky. „Potřebujeme zásadní změnu, naši lidé si musí sami říci, jestli chtějí v Unii zůstat. Když vyhraji volby za dva roky, uspořádám referendum,“ slíbil tehdy britský ministerský předseda. Jedním dechem však od začátku dodával, že věří v jednotnou Evropu a přeje si, aby Británie členem osmadvacítky zůstala.
Začátek konce
Tehdy ještě Cameron netušil, že sám sobě nalinkoval cestu ke konci politické kariéry. K té se devětačtyřicetiletý konzervativec odrazil už v mládí, kdy vystudoval elitní chlapeckou školu Eton a pak přední univerzitu v Oxfordu. Hned poté začal pomalu stoupat hierarchií Konzervativní strany. Už v roce 2005 – tedy ve svých 35 letech – se stal jejím předsedou, a zároveň tedy nejviditelnější tváří britské opozice.
Premiér Cameron chce skončit. Nového premiéra budeme mít do října, řekl |
Když se pak po volebním vítězství v roce 2010 stal nejmladším premiérem za posledních bezmála 200 let, měl před sebou nelehké úkoly – musel svou zemi provést ekonomickou recesí. To se však neobešlo bez škrtů, snižování platů ve státní správě i dalších nepopulárních reforem.
Předvolební tah
Cameron však Downing Street 10, tedy sídlo britského ministerského předsedy, po dalších volbách opouštět nechtěl. A tak se v roce 2013 rozhodl k riskantnímu kroku: své tradičně euroskoeptické spoluobčany zkusil nalákat na referendum.
Další apel proti brexitu. Hlasujte v zájmu svých dětí a vnoučat, vyzval Cameron |
A uspěl. Loňské hlasování jeho konzervativci suverénně ovládli. V parlamentu dokonce získali nadpoloviční většinu, nemuseli tak shánět koaličního partnera a mohli se začít soustředit na plnění předvolebních slibů – mimo jiné tedy také na organizaci referenda. To Cameronova administrativa naplánovala na červen 2016.
Záhy průzkumy veřejného mínění začaly naznačovat, že Britové by Unii opravdu mohli opustit. Začalo se nahlas hovořit o hrozbě takzvaného Brexitu. Že by něco takového mohlo nastat si Cameron v roce 2013 nejspíš nepřipustil. Věděl, že jeho krajané sice politiku Bruselu nemusí, věřil ale zároveň, že tradičně konzervativní Britové nebudou chtít riskovat a odchod z Unie odmítnou.
  |
Čím víc se hlasování blížilo, tím více se ho Cameron bál. Postavil se do čela kampaně za setrvání ostrovního království v osmadvacítce, stále opakoval, že spolupráce s evropskými státy je pro Británii prospěšná, sliboval, že v Bruselu vyjedná výhodnější podmínky, čísla v průzkumech se ale neměnila a naznačovala, že výsledek bude těsný.
A pak přišel 23. červen 2016. Den, kdy Britové rozhodli, že chtějí z osmadvacítky pryč. Cameronovi spolustraníci svého šéfa sice ještě v noci vyzvali, aby ve svém úřadě zůstal, ať už hlasování dopadne jakkoli, v pátek ráno však premiér předstoupil před kamery a oznámil, že jeho dny v čele britské vlády budou nejpozději v říjnu sečteny. „Nemyslím si, že by bylo dobré, abych byl i dál kapitánem v době, kdy se naše země rozhodla, že se bude ubírat jiným směrem,“ řekl v pátek novinářům s tím, že jeho spolustraníci za něj nejpozději do čtvrt roku najdou náhradu.
