Kdyby si někdo dal tu práci, aby našel ve slovníku ministrů školství nejfrekventovanější slovo, nejspíš by to bylo slovo reforma. O reformě ve vzdělávání se mluví v posledních dvaceti letech prakticky bez přerušení. Buď se reforma chystá, nebo se realizuje, případně upravuje či mění za jinou.
Ve skutečnosti však nejde vždycky o skutečné reformy, ale spíš o dílčí změny, modernizaci a hledání optimálního modelu. Skutečných reforem bylo v historii překvapivě málo. Které to jsou?
Za nejzásadnější lze považovat zavedení povinné školní docházky Marií Terezií 6. prosince 1774. Trvalo ale skoro sto let, než vyšel zákon, který stanovil povinnou školní docházku na délku 8 let a určil také sankce pro rodiče, kteří na pravidelnou docházku dětí nedbali.
Zákon, který vydržel Teprve tento zákon z roku 1869 také zahájil budování uceleného vzdělávacího systému. Zřízením středoškolských učitelských ústavů vytvořil předpoklady pro kvalitnější přípravu pedagogů (jejichž práci dělali před tím často jen vojenští veteráni mocní čtení a psaní), formuloval zásady pro financování školství a řešil i rozsah výukového úvazku učitelů. Stanovil zásadu, že učiteli má být vyplácen plat v takové výši, aby se mohl svému povolání plně věnovat „bez všelikého překážejícího mu zaměstnání vedlejšího“.
V bezprostřední návaznosti na tento zákon byly v našich školách zrušeny tělesné tresty (1870) a zrovnoprávněn plat učitelek s platem učitelů-mužů (1875). To je pozoruhodné – v žádném jiném odvětví se tehdy o ujednocení výše platů pro muže a ženy ani v náznaku ještě neuvažovalo.
Zákon z roku 1869 byl přelomový a do značné míry nadčasový. S určitými drobnějšími dobovými úpravami platil až do přijetí zákona o jednotné škole v roce 1948. První republika: zlatý věk vzdělávání Po vzniku samostatného státu v roce 1918 se naše školství nejen kvantitativně rozvinulo, ale jeho úroveň se zvýšila do té míry, že se zařadilo mezi přední evropské vzdělávací systémy. Pozoruhodné je, že k tomu nebyla zapotřebí žádná zásadní reforma. Školství se demokratizovalo a stát prostřednictvím ministerstva školství nejen prosazoval mnohá progresivní opatření, ale také kontroloval, aby se naplňovala.
Prvorepublikové školství je mnoha lidmi dodnes považováno za zlatý věk vzdělávání. Jestli právem, je otázka. Ti, kdo je pamatovali, už většinou nežijí, a jejich písemné vzpomínky nabízejí často protikladný pohled. Je z nich patrný široký záběr zaměřený hlavně na klasické vzdělání včetně latiny a řečtiny, ale lze ale najít i nemálo svědectví o nesmyslném memorování a někdy šikanování jinakosti.
Na druhou stranu se začaly už za první republiky tu a tam klubat zárodky moderního pojetí výuky, k němuž se odborníci hlásí ještě (anebo dokonce teprve až) dnes.
Rok 1948: Jednotná škola Skutečný zlom představoval Zákon o jednotné škole z roku 1948. Ten soustředil všechny typy škol, včetně soukromých, církevních a škol, jež byly do té doby v pravomoci jiných resortů, pod centrální školský úřad. Vlastním obsahem zákona pak bylo, že stejně staří žáci měli být vzděláváni společně až do věku patnácti let. Jednota spočívala v tom, že se na žáky už nekladly různé požadavky podle toho, jestli chodili do měšťanky, do reálky nebo do gymnázia. Prostě se sjednotily.
Poslední čtyři roky povinné školní docházky měli žáky ve věku 11 až 15 let vzdělávat učitelé s patřičnou odbornou přípravou na vysokých školách. Gymnázia byla pouze čtyřletá a navazovala na povinnou školní docházku.
Významným ustanovením zákona bylo, že všechny školy podléhaly veřejnému zdravotnímu dozoru a platily pro ně předpisy o zdravotních opatřeních, zdravotnické prevenci a o sociální péči. Zákon také hovořil o možnosti povinné bezplatné docházky do mateřské školy pro všechny děti ve věku 5 let.
Zákonem o jednotné škole byly nově upraveny maximální počty žáků v jednotlivých třídách. V případě národních škol (1. stupeň ZŠ) neměl počet žáků v první třídě a v jednotřídní škole překračovat 30, ve vyšších třídách 40 dětí. Šlo o podstatné zlepšení oproti dřívějším předpisům. Školský zákon z roku 1922 připouštěl v jednotřídní škole až 50 a ve vícetřídních školách dokonce 60 žáků v jedné třídě. Osmiletka a jedenáctiletka v rytmu sovětského bloku Školský zákon z roku 1953 je možné charakterizovat jako přičinlivé rozpracování usnesení předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. To požadovalo, aby školský systém respektoval nové potřeby národního hospodářství a současně se maximálně přiblížil struktuře sovětského školství.
Vzhledem k obtížné ekonomické situaci byla proto zkrácena povinná školní docházka opět na 8 roků a zkrácena byla také cesta k maturitě. Zákon vycházel z představ o vybudování jednolitého, obdobně organizovaného školského systému ve všech zemích sovětského bloku. Dosavadní obecné a měšťanské školy byly nahrazeny osmiletými základními školami ukončovanými závěrečnými zkouškami (dva povinné a jeden výběrový předmět).
Zrušena byla gymnázia (a až do roku 1968 zmizel z českého školství i jejich tradiční název). Místo nich byly vedle osmiletek zavedeny tzv. jedenáctiletky, se třemi výběrovými ročníky na závěr studia (v roce 1960 byly změněny na střední všeobecně vzdělávací školy). V rámci kompetenčních změn byly střední zdravotnické školy převedeny pod ministerstvo zdravotnictví a mimořádná pozornost začala být věnována „správné volbě povolání“, přičemž hlavním cílem bylo zabránit nežádoucímu úniku pracovních sil z některých resortů. Množiny a desetiletá docházka Poslední předlistopadová reforma našeho školství pochází ze 70. let minulého století. Mnozí pamětníci ji mají spojenu se zaváděním množin do matematiky. Mělo jít o modernizaci obsahu i metod práce školy, ale také o funkční a obsahové sblížení tří proudů středního školství, tedy gymnaziálního, odborného s maturitou a odborného bez maturity.
Projekt perspektivně počítal s povinným vzděláváním v uceleném dvanáctiletém cyklu, vycházel však ze zavedení povinné desetileté školní docházky. Základní škola byla přitom zkrácena na osm let. Vtip byl v tom, že každý její absolvent musel pokračovat nejméně další dva roky v dalším vzdělávání. Takže třeba na gymnáziu, na průmyslovce nebo na učilišti plnili žáci prvních dvou ročníků ještě povinnou docházku a nemohli být vyloučeni, ani když chodili permanentně za školu.
Za hlavní proud středního školství byla prohlášena střední odborná učiliště, kam mělo odcházet přes šedesát procent populačního ročníku.
Pokračování na straně 26
Reformy, které školy prožily...
Dokončení ze strany 25
Zároveň však byla na některých oborech učilišť zavedena také maturitní zkouška. Projekt se nijak netajil tím, že je v zásadním souladu s tendencemi ve vývoji výchovně vzdělávacích soustav v Sovětském svazu a dalších socialistických zemích a že jeho perspektivním cílem je vybudování všeobecně vzdělávací polytechnické desetileté střední školy. Do gymnázia znovu v jedenácti Po listopadu 1989 došlo k několika změnám v organizaci vzdělávání. Hned prvnímu ministrovi školství Milanu Adamovi se podařilo (bez velkého rozmyslu) vrátit k životu skoro víc než čtyřicet let mrtvá víceletá gymnázia, kam odcházejí žáci už v jedenácti letech. Vznikly soukromé školy, vysoké školy neuniverzitního typu a také vyšší odborné školy.
V posledních letech se uskutečňuje takzvaná kurikulární reforma, tedy reforma výuky vycházející ze školského zákona z roku 2004. Ten reagoval na nejrůznější inovace a alternativy, s nimiž školy přicházely ve snaze učinit výuku zajímavější, atraktivnější a bližší dětské přirozenosti. Stanovil, že svůj vlastní vzdělávací program si může vytvořit každá škola podle svých možností, zkušeností a ambicí, nikoliv však neomezeně. Musí přitom vycházet z centrálně vypracovaného rámcového vzdělávacího programu (RVP), který stanoví mantinely a taky cíle.
Testování na ZŠ: další reforma? Podobným směrem se v posledních letech vydaly i další rozvinuté země. Většina z nich přitom hlásá stejně jako my: Chceme méně memorování a více tvořivosti. Méně diktovaných pravd a více diskutování a obhajování vlastních názorů.
Jenže je tu problém: Jak zjistit, že učitelka, která tohle všechno dodržuje, naučí vaše dítě to, co je třeba, aby se dostalo například na dobrou střední školu?
Poslední mezinárodní šetření gramotnosti PISA sice ještě nemapovalo vzdělávací výsledky v ročnících, jež se učí zmíněným rozvolněným způsobem, přesto vzbudilo nevalným umístěním našich žáků ostražitost ministerstva školství. A tak jeho představitelé přicházejí s něčím, co občas nazývají další reformou. Chtějí v uzlových bodech, tedy v pátých a devátých třídách, zavést plošné testování, a získat tak větší přehled o tom, kde se daří a kde méně.
Je to trochu ošidná metoda, protože ne všichni žáci začínají se stejnými předpoklady a individuální pokrok se jednotnými testy měří dost těžko. Přesto většina odborníků uznává, že je to metoda potřebná. Takže uvidíme. Když se neosvědčí, není nic jednoduššího než přijít s ještě další reformou.
***
Zásadní milníky českého školství
6. 12. 1774 – Všeobecný školní řád 14. 5. 1869 – Školský zákon 21. 4. 1948 – Zákon o jednotné škole 24. 4. 1953 – Školský zákon 70. léta 20. století – Nová koncepce realizovaná od 1. září 1976 a stvrzená zákonem ze dne 21. 6. 1978 První desetiletí 21. století – Kurikulární reforma vycházející ze školského zákona č. 561/2004 Sb. a realizovaná v posledních letech
Reforma dnes: Méně memorování a více tvořivosti. Jak ale zjistit, že se vaše dítě naučí to, co je třeba, aby se dostalo na dobrou střední školu?
