Co si vláda počne bez Bártových cukrátek?
Včerejší den měl patřit ministru zdravotnictví Leoši Hegerovi. Máloco zajímá publikum tolik jako stovka ve špitále, dvě stovky v odborné ambulanci, plná cena za podpůrné léky... Správné, leč v rovnostářském státě téměř revoluční změny. Jenže trio Škárka-Kočí-Bárta ukradlo Hegerovi celou show. Nehodláme tu ministra litovati, ale jeho příběh může být metaforou celé reformní vlády. Klubko háďat VV z ní může vysát všechnu sílu ke změnám.
Mirek Topolánek ozkoušel, že s vládou postavenou na odpadlících lze možná vládnout, ale jen těžko cokoli reformovat. Kdyby se Petr Nečas musel nakonec opřít jen o část poslanců VV, byl by na tom stejně zle.
Je to paradoxní, ale právě peníze Víta Bárty a převaha 118 hlasů dávaly koalici sílu. Rozpadem véček by premiér jednak ztratil bič na nespolehlivé, jednak by každý příští „rebel“ získal větší moc. Má-li vláda 118 hlasů, dva tři vzpurní poslanci ji nerozhází. Má-li jich 102, z každého se stává potenciální vyděrač, jenž si může zkusit prosadit cokoli. Martyrium vyjednávání každé drobnosti zvlášť s Olgou Zubovou, Věrou Jakubkovou i Ludvíkem Hovorkou má Petr Nečas jistě v paměti. Těžko předpokládat, že by si chtěl dát opáčko.
Bitka v koutě často strhne pohled z celé scény – proto dnes ještě reformy nepohřbíme. Koalice, bude-li opravdu hooodně moc chtít, může nakonec celou aféru VV „kousnout“ a obětovat jen pár pěšáků. Zní to cynicky, ale je to tak: předávání tisícovek je krajně primitivní nástroj, ale sofistikovanější motivace vzpurných hlasů se v politice používají od nepaměti. A to i ve značně slušnějších krajích, než je ten náš.
