Je to pár týdnů, co další z žádostí o podmínečné propuštění Marka Chapmana, Lennonova vraha, ztroskotala na nesouhlasu Yoko Ono, vdovy po Lennonovi. Vzpomněl jsem si na tuhle zprávu uprostřed současné bouřlivé diskuse, zda zveřejnit registr pedofilů, nebo zda jeho zveřejnění trestat. Ty dvě věci totiž ilustrují přístup dvou částí téže civilizace k právům pachatele a k právům obětí. Zatímco podle amerického práva mají oběti (a pozůstalí obětí) vražd prvního a druhého stupně a sexuálních zločinů na dětech zcela zásadní právo hovořit do dalšího života pachatelů a bez jejich svolení nikdo pachatele předčasně na svobodu nepropustí, u nás nikoho ani nenapadne se jich zeptat. O podmínečném propuštění brutálních úchylů rozhoduje pouze to, jak se chovají ve věznici (kde často vítězí puntičkářské pitomosti a úspěšná přetvářka), a jejich předešlé oběti se ani nedozví, že jsou předčasně volní, a tudíž mohou někoho znovu napadnout. Výsledkem jsou pak případy jako ten, kdy chronicky týranou manželku zavraždil předčasně propuštěný manžel, protože jí nikdo ani neřekl, že ho propustili, natož aby ji přišel ochránit. A to přesto, že jí manžel i z vězení vyhrožoval krutou pomstou. Ani tato otřesná tragédie ale nezměnila letitý stav, který v naší zemi panuje: zatímco oběť nemá právo na nic, zločinec má právo na vše, tedy i na utajení skutečnosti, že může být znovu nebezpečný.
Snaha o zveřejnění seznamů těch, kteří se v minulosti dopustili sexuálních zločinů na dětech, se sice tváří jako pokus tento smutný stav aspoň zčásti napravit, ale jede bohužel po slepé koleji. Už jen tím, že míchá dohromady pedofily se sexuálními násilníky, přičemž jde o tak diametrálně odlišné pachatele, jako bychom tvrdili, že hruška i jablko je totéž ovoce, protože roste na stromě. Jedni páchají zločiny na dětech tím, že je oblbnou, zatímco druhým je často jedno, je-li po ruce dítě či dospělá žena, když je ovládne puzení do někoho násilně proniknout. A co s násilníky, kteří by se do registru nedostali jen proto, že jejich zločin nenesl sexuální znaky? Přitom je stejně odporný a často i nebezpečnější, protože nese úchylné myšlení. Zase konkrétní příklad: muž se rozhodl pomstít manželce za nějakou pitomost tím, že zabije tchyni i obě jejich společné děti, uřeže jim hlavy a vystaví je na televizor. Tchyni skutečně ubodal, děti útok s těžkými zraněními přežily jen zázrakem. Tenhle muž by se na žádném seznamu neocitl, jen mezi „čistými“ ctihodnými vrahy. Ti by mimochodem také nejraději lidi z registru exemplárně trestali. A jak vím přímo od nich z kriminálu, pěkně sadisticky: někteří by je zbili tak, aby se pár týdnů museli léčit - a pak by je zbili znova, aby si to tzv. užili, jiní by je vozili v klecích po městech a vybírali po padesátikoruně od každého, kdo by si chtěl bouchnout. S kým pak sympatizovat, když trestající může být stokrát horší než třeba takový Bohumil Kulínský, jeho oběť?
Spíše než že by mi chyběl nějaký registr, mi zatím vadí takové maličkosti, jako že nezletilý vrah nebude mít nikdy žádný záznam ani v policejních databázích, že mi nikdo nesmí říct, zda můj soused není pravomocně odsouzený, a že všichni kašlou na oběti. A dělají je tudíž i z nás.
