Když jsem vstoupil do vinohradského podniku, kde byl domluven rozhovor s Terezou Pergnerovou, čekalo mě hned několik překvapení. Stůl, kde už seděla s fotografem Ondřejem Němcem, zuřivě snímali dva čeští paparazzi z jakéhosi bulvárního plátku, neboť ji zachytili cestou z nedaleké Frekvence 1, kde moderuje. Pak mi trochu vyrazila dech: „To jsem ráda, že ten rozhovor děláte vy.“
Vážně?
Protože já mám ráda hlazení proti srsti, takový to tlachání vo ničem mě nebaví. Říkala jsem si, že budete mít určitě nepříjemný otázky a že by tam mohla bejt nějaká reflexe, to co je pro člověka dobrý, ne? A víte, kdy jsme se viděli poprvé? To mi byly možná tři roky a seděla jsem u rozhovoru, kterej jste dělal s tátou do Melodie, a měla jsem poprvý v ruce cigaretu. Ty fotky mám dodneška.
Pláču dojetím. Víte, jak jsem chtěl začít? Poprvé v životě jsem se potkal s Terezou Pergnerovou koncem roku 1977, když jí byly možná tři roky a na Proseku jsem dělal rozhovor pro Melodii s jejím otcem, textařem Eduardem Pergnerem. Ale asi vás zklamu. Já bych moc nechtěl opakovat otřepanou pohádku o narkomance, už proto, že se mi vybaví Švejk, který se rozbrečel při kázání polního kuráta Katze, jemuž scházel jeden polepšený hříšník.
To mě nezklamete.
Jak jste slavila Silvestra?
Byla jsem sama doma na Vinohradech, protože syn Samuel odcestoval na hory. Bezvadně jsem si to zařídila, trávila jsem ho u televize, pak jsem pozorovala ohňostroje tady v ulici.
Co jste říkala úrovni programu?
Mě ty silvestrovský estrády nebavěj, protože prostě… já asi nějak stárnu.
Vy jste nikdy v žádné nevystupovala?
Jednou na Nově, když jsem vlastně končila s Esem. Měla jsem tam jedno pěvecký číslo, od tý doby mně nikdo nezavolal.
Teď to po vás třeba na Primě nikdo nechtěl? Vzala byste to?
Asi ne, televizní Silvestry se stejně připravujou strašně s předstihem a já se radši věnuju jiný práci. Bylo potřeba dokončit VyVolený.
Dala jste si novoroční předsevzetí?
Žiju tak, jak potřebuju, bez předsevzetí, tak, jak se mi to zdá poctivý.
Po Novém roce šel nový pořad ČT Třináctá komnata, který vám věnoval první díl. Radši ho nechci hodnotit, jen mě zaujala srdečná výzva moderátorky Jany Ciglerové, která v závěru řekla: „Jestli to posereš, tak ti přijdu namlátit prdel!“ Kolik máte přátel, kteří vám takhle dobrácky vyhrožují?
Upřímně řečeno, já na tyhle věci moc neslyším, protože jsem přesvědčená, že si to kočíruju sama. Můj hlavní plán je neposrat to.
Víte přesně, kolik dnů jste „čistá“?
To jsem dělala na začátku abstinence, kdy jsem si říkala, neberu devadesátej osmej den, devadesátej devátej… Budou to tři roky, co neberu. Já to vždycky počítám od těch Vánoc, kdy jsem se vrátila z komunity.
Zamluvili jsme, kolik máte kamarádů nebo kamarádek…
Ono jich moc není. Když se kolem mě motal někdo v Esu, tak jsem to tak nebrala, nebyla ani šance, aby něco vzniklo. A pak vytvořit si jako narkomanka přátele, to je vyloučený, to bych byla idiot. Teď se mi spíš tvořej, ale nenazývala bych to přátelé, protože to znamená, že i já bych měla umět být přítel, ale já sama to neumím, jsem docela samotář.
Připadá mi, že jeden z vedlejších trestů pro vás byl, kolikrát jste o období s pervitinem a heroinem musela nebo chtěla mluvit v desítkách rozhovorů do novin.
Hm, furt vracení zpátky…
Je něco, co jste ještě neřekla?
Jo. Vím, že jsem se jednou strašně pohádala se svojí mámou, která za mnou přišla na detox se Samuelem. Ani nevím, proč vám to říkám, možná že mě to trápí. Běžel za mnou a já jsem před ním v hysterii zabouchla dveře, a to jsou věci, který mi teď, začista, hrozně vadí. Ona je v tom určitá symbolika, má to jinej rozměr. Ale některý věci neřeknu, protože jsou nesdělitelný.
Předloni v květnu jste dostala roční podmínku za distribuci pervitinu. To vás mezitím chodili kontrolovat?
Ne, to se nekontroluje, jen kdybych mezitím spáchala nějakej trestnej čin, tak… Doběhlo to. Po roce vám pak přijde takovej papírek. Mám ho schovanej.
Jak se vám žije s bulvárem v patách, jak jsme zažili ostatně na začátku rozhovoru?
Já si jenom říkám, že jim to stojí za tu energii, někde čekat, někam jít, někoho vyfotit, to má krátkou životnost.
Já spíš myslím, jak vám je, když čtete na prvních stranách titulky typu „Adriane, chci od tebe miminko!“.
Ani nijak. Já jsem zvyklá orientovat se prostě na to, co sama žiju a jak to je. Kdyby lidi z bulváru byli poctiví, teda jen tak mimochodem, pane Rejžek, kdyby si fakt dali tu práci, tak by měli mnohem hodnotnější a zajímavější informace, opravdu o životě. Ne nějaký výkřiky do tmy. To jsou rychlokvasící titulky.
Žalovala byste je kvůli nějakému hodně vylhanému nebo urážlivému?
Ne, neměla bych tu energii.
Ve zmíněné televizní Třinácté komnatě režisér Tibor Szilvási uznává, jak jste se v Esu snížila na úroveň pubertálních diváků. Není to spíš urážka než pochvala?
Naopak, já jsem vždycky byla taková, klasickej puberťák, ničím jsem se nevymykala. Krom toho v Esu jsem spíš upozadila svou tvář. Byla jsem docela přemejšlivá holka a …
... takže jste hrála roli?
Nenenenene. Znáte to, když je vám osmnáct devatenáct, tak můžete bejt magor, můžete bejt blázen, můžete bejt uvolněnej, ale máte svoje chvilky, který nikdy vidět nejsou. To byl můj případ. Já jsem bejvala taková posmutnělá a Eso byla jedna část tehdejší Terezy. Řemeslo.
Vám nedošlo, že v Esu nejde o písničky, ale o šachy hudebních firem?
Vůůůbec jsem to nevěděla.
Prý máte registrovanou ochrannou známku na Čágo belo, šílenci. Proč?
Asi od roku 1995. Byla na tátovo jméno, po jeho smrti se převedla na mě. Tam jde o to, že nějaká gramofonová firma může teď, v době, když se vracím, mít tendenci cokoli znovu vydat.
Měla jste tehdy manažera?
Manažerku, s tou jsem se posléze rozešla. Nějakou dobu jsem byla sama, pak jsem oslovila tátu.
Proč jste se s manažerkou rozešly?
Já myslím, že mě nemohla snést. Byla výborná, perfekcionistka, zároveň byla taky lesbička…
Teď vás zase někdo manažeruje?
Ne, ani nechci. Já si ráda věci řídím sama a pro mě je teď jednodušší říkat ne, děkuju, nechci, jste hodný, ale chci bejt doma, než aby to někdo dělal za mě.
Věděla jste, že v éře největší slávy Esa jste dvakrát vyhrála anketu měsíčníku Rock&Pop jako „největší vopruz roku“?
Vím, taky jsem si přišla převzít v Paláci Akropolis tuhle cenu, a ráda.
Zmínila jste otce. Prošel zvláštní cestou, od krále majálesu a hvězdy kabaretu Luxor k textování pro Janečka a Davida za normalizace. Jak jste to brala?
Já byla dítě, ani jsem to tak neřešila. Já ho měla zafixovanýho s cigaretou u psacího stroje a ne co a s kým dělá. Co jsem později fakt nemohla snést, byl Pavel Horňák, ale jako malý se mi to líbilo. Já si spíš všímala textů, který psal pro Jitku Zelenkovou, tam vím, že to je táta.
Chodili ti lidé k vám domů?
Jo. Znám i doktora Janečka! (směje se)
Proč jste nedokončila konzervatoř?
Miluška Dreiseitlová nám furt vykládala o etice herectví. Hodně se tam pilo. Už mě to nebavilo. Nechodila jsem tam a museli mě vyloučit.
Měla jste za sebou první filmové role v Žiletkách, Akumulátoru 1. To jste obcházela konkursy?
Ne, oni přišli do školy a obsadili nás. Ještě jsem hrála sestřičku v Discopříběhu, to nesmíte zapomenout.
Takže vaše filmová dráha skončila Esem, pak si vás už nikdo netroufnul obsadit?
Jo, proto, jsem o tom přesvědčená. To je takový můj nesplněný sen, já jsem fakt chtěla být herečka, táhly mě charakterní role, ale úderem Esa byl konec.
Teď je stejná situace s VyVolenými.
Film mě láká, ale je to otázka důvěry režiséra, který by na mě vsadil.
Váš otec měl pseudonym Boris Janíček, křestní jméno podle vašeho o osm let staršího bratra, který má taky dost divokou minulost. Jak to s bráchou dnes vypadá?
Nebyl teď dlouhou dobu zavřenej, což je úspěch, ale měla by to bejt samozřejmost, že jo. Moc se mu nechce pracovat, ale mám obrovskou radost z toho, že začal dělat, co umí. Je zavřenej v podkroví a maluje velký obrazy, oleje. Dal mi k Vánocům jeden. Byla bych ráda, kdyby se zbavil studu a fakt ty obrázky nabízel, protože je to talentovanej kluk.
Jednu dobu se mluvilo o tom, že chcete, aby porod vašeho dítěte lidi viděli on line… To byl ale nápad!
Původně jsem něco takovýho zvažovala, ale nějaký osvícení mě donutilo to zrušit, protože to by byl vrchol mý drogový kariéry. (směje se)
Nedávno jste řekla, že byste se dívala na VyVolené, i kdybyste je neuváděla. Co vás na nich zajímá?
Jak jsem poznala seskupení těch lidí, tak by mě zajímalo, jak můžou dohromady fungovat jejich povahy. Nedívala bych se na Big Brothera, ne z toho důvodu, že je tam Leoš Mareš, ale dramaturgická chyba byla v tom, jaký lidi vybrali.
Tak či tak, účastníkům reality show chvíle slávy změní nebo i zničí život.
Může to tak bejt. V zahraničí byly případy lidí, který to neunesli. Co se našich VyVolených týká, jsou na tom zatím dobře, i když někdy skuhrají. To je ta daň za tu touhu, za ten mamon, ať říká kdokoliv cokoliv. To někde musí jít do mínusu.
Leckomu připadalo „v mínusu“, že jste v závěrečném vydání VyVolených zdravila z obrazovky syna Samuela.
Zdravila, no. Ale neplánovala jsem to dopředu, ve vteřině to vzniklo, stalo se, a já si za tím stojím.
Neodehrává se zajímavější „reality show“ třeba v dokumentech Heleny Třeštíkové?
O tom jsem přesvědčená.
Kdo vám víc pomohl k návratu: Frekvence 1, nebo až pak VyVolení?
Myslím, že lidskej comeback byla už ta odvykací komunita. Určitě Frekvenci vděčím za to, že to riskla, ale zároveň zase, pane Rejžek, jsou to obchodníci. Dobře věděli, že můžou riskovat. Nemám žádný iluze, že mě milujou jako člověka nebo že by to byla charitativní organizace.
Brala jste to jako poslední šanci?
Jo a hlavně mě ani nenapadlo, že by něco mělo přijít ještě potom.
Nebudu se ptát na vaše honoráře, ale máte nějakou daňovou poradkyni?
Ještě ne, protože jsem vlastně začala vydělávat až loni.
Jak to?
Čtyři roky jsem se vlastně plácala v heráku, nevydělávala jsem ani korunu, odhlásila jsem se.
Teď vás trošku maturitně vyzkouším. Kterou knížku jste četla naposled?
Asi Kmotra, toho čtu dokola, ale… neřeknu vám autora, knížku, kterou jsme měli na terapii.
To už je dávno...
Je, od tý doby vůbec nic, nic.
Takže aspoň váš největší kulturní zážitek loňského roku?
Já jsem asi v tomhle směru barbar, nějak moc kulturně nežiju, nikam nechodím, v tomhle jsem primitiv.
Vzpomínám si třeba, jak jste se jednou vyjádřila nelichotivě o hrách Václava Havla...
Jo, to je možný. Řekla jsem, že mě to nebaví.
Vy jste nějakou jeho hru viděla?
Viděla jsem, slyšela jsem, četla jsem, ale já na ně asi nemám.
Není podivné, že budete uvádět Desku roku a sama jste prý loni žádnou neslyšela?
Já tam nejdu hodnotit, ale moderovat, a mám dovést diváky z bodu A do B. Nejsem odborník na hudbu.
Tak jinam. Koho budete volit?
Jéžišikriste, politika. Obávám se, že asi ODS z toho všeho.
Do jaké míry se zajímáte o politiku?
Pouze zprostředkovaně ze zpráv. Nemám příliš mozek na politiku, nerozumím politice, vadí mi politika, ale myslím si, že bysme se k ní měli každej nějak postavit.
Víte, kdo je předsedou Senátu?
Nemám přehled o funkcích.
Ale jméno Jiří Paroubek snad znáte?
Jo, to je ten svazák, ne? Co dělal nějakýho šéfa RaJe, ne?
Jak ho hodnotíte?
Na mě prostě působí jako svazák, jako člověka ho hodnotit nemůžu.
A jeho aktivity při CzechTeku?
Jistě je nesprávný zasáhnout tam, kde na to nemám právo. Nebo hodnotit akci, kde se neděje nic nelegálního, to je nesprávný.
Žádný tvrdě zasahující policista nebyl potrestán...
Pokud tu můžou bejt odsouzený i nevinný lidi, tak mě to nepřekvapuje.
Koho nevinného myslíte?
Znám spoustu lidí včetně sebe. Dostala jsem podmínku za výrobu a distribuci drog, aniž by se tam objevil jakýkoliv jiný svědek než jeden jediný. Přinejmenším jsme měli na trestný lavici sedět společně. To jsou drobnosti, ale důležitý drobnosti. Jako jednotlivec se někdy cejtím velmi bezmocná.
Bezmocná? Vypadá to, že vám zase padá karta. Budete uvádět druhou řadu VyVolených, Desku roku… Nastal happy end?
Já nehledám happy endy. Když se mi podaří vychovat syna tak, aby byl fajn, tak tam někde je možná záblesk happy endu. Ale já na ně obecně nevěřím, o ně nejde. Všechny ty kolize jsou důležitý a hodnotný. Pro mě bylo jedno z nejšťastnějších období, když jsem si úplně na dně rozbila hubu.
Kdy jste byla nejblíž sebevraždě? Mockrát?
Určitě. Měla jsem za sebou několik pokusů i demonstraček.
Měla jste promyšlené, jak se zabijete?
Takhle. Jestli narkoman může mít něco promyšleno... Je tam ten impuls, v tomhle já žít nechci, už to nikdy nebude jiný a nechci investovat energii do toho, abych to změnil.
Nejen v politice se tvrdí „ nikdy neříkej nikdy“…
Já bych docela řekla, že fakt na ty drogy nešáhnu.
Máte ještě nějaké nové pracovní nabídky na letošek?
Dostala jsem prospekty ohledně nového programu, který nějaká společnost prodává CME o hvězdách, ale s tím nesouhlasím, protože nemám ráda hvězdy.
Nenabízeli vám třeba účinkování v reklamách?
Ne. Dobře zvážili, že nejsem ten typ. Já totiž nevím, na co bych mohla dělat reklamy. Na vlasy nelze, na pleťový krémy nelze, na sprchový gely nelze. Snad možná tak na život.
To je ono. Na životní pojištění!
Ale který se nevztahuje na narkomany! (bouřlivý smích)
