Alban Lemasson z univerzity v bretaňském městě Rennes spolu s kolegy pozoroval chování kočkodanů. Konkrétně šlo o druh kočkodan Campbellův (Cercopithecus campbelli). Jde o menší primáty vážící až sedm kilogramů a měřící i s ocasem necelý metr a půl. Jejich domovem jsou deštné pralesy v západní Africe, tedy státy Pobřeží slonoviny, Ghana, Libérie, Senegal či Sierra Leone.
Vědci nejprve zaznamenávali „rozhovory“ mezi devíti členy tlupy, vesměs samicemi. Každého kočkodana sledovali šest hodin. Celkem nahráli 823 „slovních výměn“.
Analýza hlasů a chování členů smečky ukázala, že volání starších opic vyvolá podstatně silnější odezvu, než když signál vydá mladší kočkodan. Překvapivě přitom nezáleží na pozici ve smečce.
Volání kočkodana starého sedm a víc let způsobí změnu chování ostatních v 75 procentech případů. To je téměř dvakrát častěji, než když svůj hlas pozvedne dvouletá opice (čtyřicetiprocentní šance na odezvu). Mezi věkem a četností reakcí ostatních je přímá korelace.
„Ukazuje se, že věk je hlavním faktorem, který určuje závažnost sdělení,“ říká Lemasson.
Hledají moudrost, nebo si chtějí šplhnout?
Jaké jsou příčiny popsaného chování? Jedním z důvodů je, že přízeň staršího umožňuje kočkodanům postup po společenském žebříčku. Starší opice toho ale také víc vědí. Umí se lépe ukrývat v džungli, dokážou dříve zaznamenat nebezpečné predátory a jsou lepší při hledání nových zdrojů potravy.
„Volání starších členů tlupy může hrát klíčovou roli v udržení soudržnosti skupiny a jejich akceptování zvyšuje šanci na přežití,“ domnívá se hlavní autor studie.
Je to poprvé, kdy bylo systematickým vědeckým výzkumem prokázáno, že i jiní primáti než Homo sapiens věnují speciální pozornost hlasům svých stařešinů. „To nastoluje možnost, že respekt ke starším je částí dědictví, které máme od našeho společného předka,“ říká Klaus Zuberbühler z University of St Andrews.
Zuberbühler poukázal i na slabinu studie, spočívající v netypickém složení pozorované skupiny. Sedm z osmi samic totiž bylo bezdětných a to je v přírodě neobvyklé, poznamenal vědec, který se sám výzkumu neúčastnil.
Starší kočkodani vydávají méně zvuků než jejich mladší druhové. Když se však rozpovídají, stojí to za to. Váhu jejich „slovům“ dodává fakt, že lépe dodržují pravidla konverzace, vysvětluje Lemasson. Mladší kočkodani osvědčené zásady často nerespektují, a vysílají proto zavádějící signály.
Lemasson tato tvrzení ilustruje příkladem ze života v divočině: „Kočkodani vydávají varovná volání, kdykoli nad sebou zahlédnou orla. Ovšem mladí jedinci často spustí stejný pokřik jen proto, že zahlédnou padající list.“ Sdělení od starších jsou prostě důvěryhodnější.
Respekt ke starším je zřejmě společným rysem chování primátů. Je tedy dán geneticky. Zvyky dodržované u přírodních národů i v tradičních rodinách nejsou jen kulturním rysem, je to biologicky podmíněné chování. Moderní lidská společnost, ve které se z různých důvodů zkušenosti tolik neoceňují a starší lidé jsou spíš na okraji zájmu, je tedy vlastně atypická.
