Rod Walderode usiluje o vrácení majetku, tedy zámku, přilehlých lesů a pozemků, od začátku 90. let. Nárok tehdy vznesl hrabě Karl des Fours Walderode. Jenže před 24 lety zemřel, takže většina soudních sporů se vedla s jeho dědici.
Aktuálně nárok uplatňuje vdova po hraběti Johanna Kammerlanderová. Spor má několik větví a v letech padaly rozličné verdikty. V této linii sporu vdova neuspěla u Okresního soudu v Semilech, Krajského soudu v Hradci Králové ani Nejvyššího soudu.
Kammerlanderová ve stížnosti tvrdila, že soudy porušily její právo na ochranu majetku, na soudní ochranu a zákonného soudce. Dnes jí dal Ústavní soud za pravdu.
„Hrabě byl antinacistického smýšlení“
Justice v kauze dříve dospěla k závěru, že osvědčení o zachování československého státního občanství, vydané v roce 1947 ministerstvem vnitra, nesplňuje formální a obsahové požadavky. Je tedy nicotným aktem, který nemá žádné právní účinky. Walderode tak nesplnil podmínku zachování občanství, podstatnou při uplatňování restitučního nároku.
„Justice musí respektovat rozhodnutí z roku 1947, kterým vnitro zachovalo Walderodemu československé občanství,“ uvedl nyní soudce zpravodaj Josef Baxa.
Jinými slovy aktuální soudní spory musí brát jako platná rozhodnutí z dané doby, nikoli na ně nahlížet pozdější optikou. „Dřívější argumentace soudů nemůže obstát,“ dodal Baxa.
„Pan Walderode byl antinacistického smýšlení, sice narukoval do Wermachtu, ale nikdy nepovýšil z hodnosti vojína,“ podotkl Baxa.
Kauza se teď vrací na začátek. Znovu o nároku šlechticů musí rozhodovat prvoinstanční soudy. Právník rodu Roman Heyduk ale dnešní nález považuje za velké vítězství. „Ústavní soud dnes potvrdil, co jsem říkal dvacet let. Zdlouhavá právní polemika je tedy u konce. Ústavní soud to řekl jednoznačně, restituce je oprávněná a jeho právní názor je závazný,“ komentoval zvýšené šance na úspěch rodu Walderode advokát Heyduk. Odhaduje, že řízení se povedou ještě pět let.
„Bydlet bych tam nechtěla“
Do Brna na jednání přijela i sama dědička Johanna Kammerlanderová. Nález ji šokoval, zejména proto, že přišel až po třech dekádách soudních tahanic. „Musím si to ještě srovnat v hlavě. Ještě před námi soudy jsou, bude se to rozhodovat jednotlivě. S pozemky se případně budu muset nejprve detailně seznámit, zorientovat se. Ale to je zatím ještě předčasné,“ komentovala Kammerlanderová.
Na zámku Hrubý Rohozec se byla podívat naposledy před třemi lety. „Je to krásný zámek, hezky zrestaurovaný s novou střechou. Samozřejmě zámek stavebně se trochu hroutí. Ale stát udělal hodně pro to, aby majetek zachoval,“ ocenila dědička.
Na otázku, zda uvažuje o jeho případném prodeji, odvětila, že je všechno možné. „V případě, že mi zámek připadne, chci najít takové řešení, aby všichni byli spokojeni. Jsem odhodlaná jednat se správcem majetku, tedy Národním památkovým ústavem. Já tam těžko můžu bydlet, je tam jenom jeden záchod a není tam topení,“ odvětila se smíchem Kammerlanderová.
Nejen zámek, ale i pozemky v průmyslové zóně
Na žalované straně stojí více subjektů. Jsou mezi nimi Národní památkový ústav (NPÚ), Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo státní podnik Lesy České republiky. Také právní zástupce NPÚ Ondřej Macek po aktuálním nálezu Ústavního soudu míní, že pravděpodobnost, že se majetek vrátí do držení restituentům, se zvýšila.
Jednání se účastnil i starosta Turnova Tomáš Hocke (Starostové pro Liberecký kraj), právě v turnovském katastru se zámek nachází. Heyduk opakovaně vyzdvihl, že se starostou má rod Walderode vysoce korektní a gentlemanské vztahy. „Konečně známe jasný názor, jak se k celé kauze má přistoupit. Teď se bude pracovat na tom, aby se ztotožnily všechny pozemky, o které se v restituci jedná. Jde o pozemky třeba v průmyslové zóně, samozřejmě zámek, ale i v údolí řeky,“ shrnul Hocke s tím, že budou nadále ve sporu pokračovat, „aby se kauza jednou provždy vyřešila“.
Walderode přišel o panství v části Semilska, Jablonecka a Liberecka po druhé světové válce jako Němec na základě Benešových dekretů. V roce 1947 mu úřady československé státní občanství vrátily, po komunistickém převratu v únoru 1948 emigroval a občanství se vzdal. Znovu se stal československým občanem v roce 1992. Zemřel v roce 2000.