Řev po anarchistické milence

Anarchistická milenka/ nabízí svoje tělo/ její vlasy hadi jsou/ jed jí teče po nohou/. Hadí syčení, skřípot a vrzání, hluky, šumy a klepot bubnů. Kovově rezonující hlas Pavla Zajíčka. Ta skladba, nešlo říct písnička, měla vlastnosti snu, sílu halucinace. Poslouchal jsem jak k židli přibitý. Pouštěl jsem si ten objev pořád dokola. Byl to šok. Neuvěřitelné texty. Zášlehy surrealistické obraznosti, každodenní hluk a špína, erotická touha, řev po té anarchistické milence. A barbarská muzika rvoucí uši. Nevěděl jsem, kdo je ten zpěvák a že kapela se jmenuje DG 307. Mizernou nahrávku měl spolužák z gymplu po někom, „kdo utek“. Netušil jsem ani, že pro mě právě něco začalo. Milování válkou je/ i slzy táhnou do boje/ nad krásou spečená je mříž/ v srdci zrozen novej bič/. Napadalo mě, že pokud jsou v Československu lidé, kteří hrají a zpívají zrovna takhle, tak je všechno jinak. Úplně jinak, než jsem si myslel. Všechno je daleko nadějnější. Jenom zbývalo je najít.