Ozvláštně jiných fotografiích se u nás diskutovalo již od devadesátých let minulého století. Jejich autory nebyli vystudovaní fotografové, ale výtvarní umělci. Vystavovali je jinak, než bylo zvykem ve fotografické komunitě, a většinou ignorovali klasické fotografické řemeslo a tradici. Ke svým snímkům se chovali jako k malovaným obrazům, nebo naopak jako k pouhému dokumentačnímu prostředku. Tato nová fotografie, vzdálená mistrovským dílům Josefa Sudka nebo i snímkům vlny inscenované fotografie osmdesátých let, byla zpočátku k smíchu nejen fotografům, ale i některým výtvarníkům. Smích je přešel v okamžiku, kdy jim došlo, že se nové pojetí fotografie (a videa) stalo již dlouho před koncem tisíciletí klíčovým vyjadřovacím prostředkem celého výtvarného umění.
Do této diskuse svou dramaturgií nejednou přispěla i Galerie Rudolfinum. Místo malířů zde čím dál víc vystavovali umělci pracující s fotografií. Kurátor výstavy Mutující médium Pavel Vančát nyní v Rudolfinu představuje výběr prací domácích autorů, které podle něj ukazují, co se u nás s uměleckou fotografií v posledních dvaceti letech stalo. Než se pustíme do samotné výstavy, není od věci připomenout trochu historie.
Fotografie jako jedna z cest Proměny fotografie totiž nepředstavují proces česky výjimečný. Kdo měl přístup k informacím, mohl o nové roli fotografie, kterou s sebou přineslo postmoderní umění v osmdesátých letech, vědět již před rokem 1989. A s možnostmi cestovat se mohli všichni přesvědčit, že významná část toho, co se vystavuje ve světových galeriích, je technicky vzato fotografie. Nebyly to však již malé, intimní tisky nebo fotografie určené pro specializované fotopublikace. Velikost snímků začala dosahovat rozměrů, kdy se s nimi fyzicky konfrontujeme podobným způsobem jako s malovaným obrazem. Náhle začala hrát roli i okolní architektura a způsob instalace. Mnozí autoři začali používat diaprojekce, světelné boxy nebo digitální projekce.
Nešlo ale jen o vnější znaky, ale i o to, jak a k čemu začala být fotografie využívána. Místo toho, aby fotografií vyjevovali krásu okolního světa, ji řada autorů začala používat jako záznamové médium pro performance nebo různě konstruovanou realitu. Koncepce těchto snímků byla hotová dávno předtím, než jej umělec fyzicky vytvořil, nebo jak tomu bylo v klasické fotografii, než na potřebný výjev ve víru světa narazil. Fotograf už není tichým pozorovatelem, ale tím, kdo si vše umí dopředu připravit. Fotografie se tak čím dál víc stává prostředkem vyprávění, fikčním žánrem připraveným na různorodá vyprávění. Z tohoto rodu je většina prací, na které v Rudolfinu narazíme.
Klasická moderní fotografie předpokládá originální autorskou osobnost vyjadřující se samou podstatou jejího jazyka. I proto je černobílá fotografie vnímána jako záruka uměleckosti: pracuje přece s tím nejzákladnějším, se světlem a tmou. Barevná fotografie je vedle ní křiklavá, senzační a málo abstrahující. V tomto směru může z velké části černobílé Mutující médium působit překvapivě tradičně. Zdání však klame. Například pro Lukáše Jasanského a Martina Poláka, klíčové autory české fotografie posledních dvou desetiletí, hraje černobílá fotka roli ironického jazykového prostředku, kterým si z klasických fotografií utahují. Jejich fotografie připomínají instruktážní vyobrazení k nějakému pracovnímu postupu, policejní snímky z místa zločinu nebo nesmyslně pečlivou dokumentaci banální krajiny. Jasanský s Polákem provokovali už jen tím, že pracovali ve dvojici. Kdo z nich tedymačkal spoušť? Oba vnímají svět jako velký ready made, jako nalezenou minimalistickou sochu, kterou je třeba především identifikovat. A k tomu jsou lepší dva. Nová tu není jen role autorů, ale i diváků. Už nestačí se jen dívat, musí se přemýšlet nad významem. U Jasanského s Polákem je to většinou absurdita a vtip, ať už jeho pointu pochopíme, nebo nepochopíme. Hledání minulosti a vztahů Kurátor Mutujícího média Pavel Vančát výstavu rozdělil do několika oddílů, nazvaných podle převažujícího postoje umělců. Jsou charakterizováni jako piktorialisté, stratégové, manipulátoři a nefotografové. Jednotliví autoři putují z oddílu do oddílu, což při obecnosti zvolených kategorií není na škodu. Do oddílu nefotografů Vančát paradoxně zařadil nejvíc autorů s profesionálním fotografickým školením a ne vždy se mu podařilo sestavit přesvědčivé celky. V jedné místnosti například najdeme estétské snímky Václava Jiráska, konceptuální série Zbyňka Baladrána, zátiší Ivana Pinkavy a abstraktní Stropy Pavla Baňky. Ale možná jde o ukázku pružnosti fotografického média. Vančát patří do redakčního okruhu časopisu Fotograf. Možná proto je do výstavy hned na několika místech zařazen zmiňovaný Pavel Baňka, šéfredaktor Fotografa. Při vší úctě k jeho práci však mezi prezentované umělce příliš nepatří, ať už generačně nebo charakterem díla, jež si vždy uchovalo vztah k tradiční fotografické estetice.
Kurátorovou snahou bylo alespoň v náznaku ukázat vztah fotografie k jiným postupům výtvarného umění. Na výstavě proto visí malby Antonína Střížka, reprezentující malířskou interpretaci fotek. Milena Dopitová tu svými díly zastupuje fotografickou instalaci, kombinaci fotografie s objektem. Ale třeba objekt Fotoflash Jiřího Černického, který jinak s fotografií běžně pracuje, je do výstavy zařazen snad jen pro jeho název. Asi nejpodstatnější srovnání by vyžadoval vztah fotografie a videa. Prostupnost zdánlivě rozdílných technik demonstruje okrajově nainstalovaný Kouzelný mrakodrap Michala Pěchoučka, kde vyprávění přechází ze sledu statických fotografií do pohyblivého obrazu. Jedinou velkou projekcí na výstavě tak nešťastně zůstává jen cyklus Klasika Aleny Kotzmannové. Ten je totiž postaven na subtilní kvalitě fotografických zvětšenin evokujících třicátá léta, kterou rozpixelovaný obraz z dataprojektoru spolehlivě ničí.
Fotografie po fotografii Nemá smysl kurátorovi vyčítat absenci jednotlivých osobností. Odpustit lze i pominutí role fotografie v projektech se sociálním a politickým zaměřením, například v dílech Pode Balu nebo skupiny Guma guar. Pokud bychom však vycházeli z premisy výstavy a ptali se, co jsme se o fotografii posledních dvaceti let vlastně dozvěděli, uspokojivou odpověď by našel jen návštěvník, který by do Rudolfina přicestoval strojem času z devadesátých let. Ano, jsou tu vystaveny práce s loňským vročením, ale Vančát je vnímá perspektivou tradiční fotografie, kde jde především o specifickou obrazovou kvalitu. Přitom pracuje s umělci, namátkou s Jiřím Kovandou nebo Zbyňkem Baladránem, kteří podobné vymezení fotografie překračují. Umělec už nemusí fotografii studovat, sám ji vytvářet a výstupem díla již nemusí být fotka, ale třeba zmiňované video. Fotografie jako samostatná umělecká disciplína z pohledu výtvarného umění přestala existovat. Ostatně většina autorů na výstavě se nepovažuje za fotografy, ale umělce.
I technicky vzato fotografie žádné mutující médium není. Je vlastně pozoruhodné, jak málo se proměnila její podstata. Víceméně stejný optický aparát ustaluje obraz okolního světa chemicky, nebo pomocí digitálních technologií. Největší změny bychom asi našli v distribučních kanálech fotografie, ale do éry internetu svět Mutujícího média nezasahuje. Paradoxním poučením z výstavy je tak zjištění, že se ani tak nezměnila podstata fotografie, ale spíše přístup k ní. Umělci začali na fotografii nahlížet jako na otevřený umělecký jazyk. Jeho hlavním cílem není vytváření krásných nebo originálních obrazů v tradici fotografického média, ale sdělování významů. A to za pouhou mutaci považovat nelze, protože jde o docela zásadní revoluci.
***
Výstava týdne
Mutující médium Galerie Rudolfinum, Praha kurátor Pavel Vančát 10. 2. – 1. 5. 2011
O autorovi| TOMÁŠ POSPISZYL, redaktor LN
