I v armádě začal pohyb zdola. Ozývali se sice důstojníci vykázaní při politických čistkách na počátku normalizace, ale ti už moc použitelní nebyli. Tím účinněji působil hlas „záklaďáků“, kteří vytvářeli vojenská fóra na podporu studentů i OF.
Tito „revoluční vojáci“ zaslali ministru obrany otevřený dopis s několika požadavky: Odpolitizovat armádu zrušením všech politických struktur v ní. Namísto politruků vytvořit systém osvětových důstojníků. Snížit délku základní vojenské služby, a to už v právě probíhajícím výcvikovém období.
„Revoluční vojáci“ zaznamenali úspěch. Tehdy sice ještě nikoho nenapadlo, že by tu vůbec mohl být nekomunistický - natožpak civilní -ministr obrany. Ale i ten dosavadní, těsně po 17. listopadu jmenovaný generálplukovník Miroslav Vacek (KSČ), vyrukoval s nebývalými ústupky. „Velení ČSLA navrhuje vládě ČSSR posoudit možnosti odstranění ženijně technických zátarasů po celé délce hranic s Rakouskem a Německou spolkovou republikou.“ Jak to, že tak pacifistickým úkolem úkolovala politické vedení státu sama armáda? Armáda byla zvyklá poslouchat vrchnost, takže se rychle přizpůsobila nové.
Vacek jen útrpně couval. Ke 2. lednu slíbil zrušení buněk KSČ v armádě, její depolitizaci i zkrácení povinné vojny. Pro ty, kdo to nezažili, jedno upřesnění. Běžný záklaďák se za dva roky služby dostal s jistotou domů jen dvakrát na týden - o dovolené. Kdo si myslí, že to šlo o víkendech, nechť si uvědomí, že odvedenci byli cíleně rozmisťováni po celém Československu: víkend by spolehlivě pokryla sama cesta z Košic do Liberce a zpět. Té praxi odzvonil až 2. leden 1990.
