Sobota 4. prosince 2021, svátek má Barbora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Režim, který válčí proti vlastní řeči

Česko

Bělorusko je vnímáno jako totalita. Prezident Lukašenko rozprášil opozici, pár odpůrců pozavíral, zrušil svobodné noviny. Jeho nepřítelem je i vlastní jazyk, běloruština.

Řada běloruských spisovatelů a básníků se své řeči vzdát nehodlá. Minulý týden se mnozí z nich setkali v Praze.

Hospoda Mlejn na pražské Kampě se minulý pátek proměnila v literární klub. Chlapík v oranžovém tričku s vlasy zapletenými do copánků sedí na vysoké židli a pár desítkám vesměs velmi mladých posluchačů posedávajících kolem několika stolů cosi předčítá. Scéna to není zas až tak výjimečná, kdyby tu do pozorného ticha nezněl měkký slovanský jazyk. Náhodný host by soudil na ruštinu, ale to by se spletl. Všechny ty básně a prózy českých autorů, o něž se tu mládež zajímá, jsou přeloženy do běloruštiny.

Nyní šlo o texty spisovatelky Petry Hůlové. Jestli ale mladí běloruští autoři poslouchali zrovna její pikantní erotickou prózu Umělohmotný třípokoj, nebo něco jiného, to se teď nelze dozvědět, neboť Sjarhej Smatryčenka, překladatel a organizátor bělorusko-české kulturní výměny, ji zve k sobě a začíná cosi jako výslech autora.

Publikum klade otázky a Petra Hůlová, která sama strávila v Bělorusku několik měsíců, kde vedla literární seminář, odpovídá. Zdánlivě docela obyčejný literární večer. Za mateřštinu pendrekem Opravdu jen zdánlivě, neboť posluchači a diskutující jsou tu ze všech možných koutů světa, z rodného Běloruska, ale i z nejrůznějších zemí, kam hlavně kvůli režimu Alexandra Lukašenka emigrovali. A jde jim o cosi podstatného, podstatnějšího, než je běžná výměna literárních zdvořilostí. Jde jim o vlastní jazyk. Situace už snad není tak divoká jako před deseti lety, kdy běloruský spisovatel Vasil Bykav, nominovaný na Nobelovu cenu, označil to co, se v Bělorusku děje, za „lynčování jazyka“.

Tenhle velký realistický spisovatel, autor mnoha vynikajících knih o druhé světové válce (řada z nich je v českých knihovnách a antikvariátech), který nějakým zázrakem přežil stalinismus i Brežněva, aniž by z něj režim místo spisovatele vygeneroval šaška a slouhu, se stal disidentem až za Lukašenka.

Jako symbol odporu byl ovšem vyštván z vlasti a v emigraci zemřel. V rozhovoru, který dal před těmi deseti lety, říká: „Když policajt zaslechne třeba mladý pár hovořit bělorusky, vytáhne obušek a zmlátí je. Kdo hovoří bělorusky, je podezřelý, že může být odpůrcem Lukašenkova režimu.“

V odpovědi na otázku, zda vás může policajt na ulici za slova v rodné řeči zmlátit ještě dnes, Sjarhej Smatryčenka, který právě sklouzl z předčitatelské židle, pokrčí rameny. „Stát se může ledacos.“

Lukašenkův režim dnes nastavuje světu snad trochu vlídnější tvář než před pár lety, faktem ale je, že v Bělorusku dnes není žádná škola, kde by se v běloruském jazyce vyučovalo. Lukašenko změnil státní symboly, vlajku a erb zpět na sovětské a zbavil běloruštinu výsadního postavení jakožto jediného úředního jazyka. „Ano, jazykem současného běloruského státu je ruština, a kdo ji nepoužívá, je brán jako nepřítel státu,“ potvrzuje uznávaný básník Max Ščur, který v Praze žije už dvanáct let a právě vydává svou novou knihu, básnickou sbírku Amalgama. Bělorusky, pochopitelně. „Stejně ale cenzuruju sám sebe,“ říká tenhle třicátník s dlouhými vlasy, napevno usazený v Praze. „Chci, aby moje knížka vyšla v Bělorusku, a tak prostě škrtám třeba hanlivé zmínky o vládě i sprostá slova. Za román Tam, kde nejsme sice Ščur získal významnou cenu udělovanou v exilu, doma ale kvůli „nekorektnosti“ jeho kniha zatím vyjít nesměla.

Zasahuje mravnostní „Typy cenzury jsou rozmanité“, říká Sjarhej Smatryčenka, který sám do běloruštiny přeložil knihy českých autorů, třeba Hanu Andronikovou, Jaroslava Rudiše, Filipa Topola či Báru Gregorovou. „Existuje třeba silná cenzura mravnostní. Cenzuře je vystaven kdokoliv, kdo se vymyká stylem, jazykem, formou a tak dál. Cenzuře může být podroben prakticky kdykoli. Úplně každý píšící, jedno, zda novinář, či básník,“ dodává.

Český čtenář, který se zajímá o Bělorusko, má k dispozici samozřejmě necenzurovanou Antologii běloruských povídek, vydanou česky Větrnými mlýny před několika lety. Mimo klasiky, jako třeba právě Vasila Bykava, představuje asi dvacítku současných autorů, spisovatelů, básníků i dramatiků. Někteří jsou průměrní, jindy vás čeká silný zážitek. Mám teď na mysli například temné a zároveň legrační zpodobnění totality v povídce Autobus barvy lila Ihara Sidaruka.

Stalin - zachránce Slovanů „Dnes jsou osady kolem/ jako Potěmkinovy vesnice. Jen Praha snad čeká/ číhá za každou zatáčkou/ a rozevírá velkoměstskou náruč.“ Snad by se tahle báseň Maxe Sčura mohla stát erbovní pro mnoho Bělorusů, kteří si jako místo k životu zvolili Prahu.

Jsou mezi nimi i rebelové z iniciativy Svobodné Bělorusko, kterou před pár lety právě v Praze založili studenti slavistiky z FF UK. Pohled na jejich stránky snad nahradí jakoukoli detailní analýzu současného Lukašenkova režimu. Jeden příklad za vše: „Stalin zachránil Slovany od koncentračních táborů, které vybudovali židobolševici v čele se Lvem Trockým, a druhou světovou válku vyvolali židofašisti.“ Toto není žblebt z psychiatrické léčebny, ale projev, kterého se dopustil Sierhiej Kascian, provládní politik, na půdě parlamentu. Není divu, že zejména intelektuálové ze země prchají.

Tradice pražského azylu Dostaveníčko v Praze zahrnovalo čtení v Mlýnu a Krásných ztrátách, a na dalších místech. Četlo a mluvilo se téměř výhradně bělorusky. Setkání se účastnilo asi padesát začínajících literátů, mezi nimi i ti o něco známější, jako třeba Andrej Adamovič, Anton Rudak či Maryja Martysevičová. Do Prahy je sezval Mezinárodní Pen klub, a když se zeptáte, proč zrovna do Prahy, dozvíte se, že za to může Masaryk.

Ve 20. letech Československo totiž hojně poskytovalo azyl i stipendia politickým emigrantům ze sovětského Ruska. Tak v Praze studovali třeba významní básníci Uladzimir Žylka nebo Viktar Valtar. S Prahou je spjata i spisovatelka Larysa Henijušova, které byl celý ten týden běloruské literatury věnován. Podle Ščura a s pořádnou nadsázkou je Henijušová pro uměnímilovnou mládež jakýmsi „běloruským Bondym“. A její příběh i téma snad připomínají současnou nobelistku Hertu Müllerovou.

V Praze Henijušová žila v letech 1937 až 1948, kdy byla odvlečena do gulagu. Do konce života pak žila na vesnici pod trvalým dohledem. Tam napsala své vrcholné dílo Zpověď. Kromě hrůz stalinských lágrů ve svých prózách popisuje i život za protektorátu v Československu. Podle Ščura je právě Henijušová pro svou neústupnost, ale i skvělé knihy tím významným autorem pro současnou generaci.

A ve vztahu běloruských literátů k Praze je přítomen ještě jeden symbolický moment: právě zde totiž roku 1517 vyšla první tištěná běloruská kniha. Takže ten možný běloruskočeský most nevisí ve vzduchoprázdnu. K čemuž trochu namíchnutě Petra Hůlová podotýká: „Dost mě zklamala mizivá účast českých literátů. A novinářů. Ale lze to pochopit, Bělorusko není na rozdíl od Kuby dost cool.“

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!