VARŠAVA Pětaosmdesátiny včera oslavil polský „národní“ režisér Andrzej Wajda, který už šest desítek let točí filmy o polské zemi a duši.
Ve Wajdových snímcích mají své místo velké dějiny i zdánlivě běžné a obyčejné osudy. Jejich tvůrce je dnes již živoucí legendou polské kinematografie, na odpočinek však stále nepomýšlí.
Andrzej Wajda se narodil 6. března 1926 v Suwalkách poblíž litevských hranic. Jeho matka učila na ukrajinské škole, otec se stejně jako tisíce dalších polských důstojníků stal za druhé světové války obětí katyňského masakru spáchaného příslušníky stalinské tajné policie NKVD.
Od roku 1946 studoval v Krakově malířství, po třech letech se však rozhodl, že změní obor, a začal studovat režii na lodžské filmové škole.
Jako filmový režisér se Wajda prosadil ve druhé polovině padesátých let dramatem Kanály, které popisuje události varšavského povstání. Dalším výrazným snímkem byl Popel a démant o poválečném vyřizování účtů.
Jeho filmy vždy výrazně vyčnívaly nad soudobou produkci, pro komunistický režim pak byly často nepohodlné. Wajda byl jedním z inspirátorů a iniciátorů polského kina morálního neklidu (filmy Člověk z mramoru, Člověk ze železa). Působil také jako divadelní režisér a pedagog.
Příběh vlastního otce ho inspiroval k natočení ceněného snímku Katyň (2007). Jeho zatím posledním filmem je intimní drama Puškvorec z roku 2009 na motivy povídky Jaroslawa Iwaszkiewicze. Wajda ji doplnil o příběh herečky, která zmizí z natáčení. V roce 2000 získal Wajda čestného Oscara za celoživotní tvorbu.
