Význam ocenění lépe pochopíme ze srovnání s jinými nominovanými ženami. Je mezi nimi Maria Shriver, publicistka a až daleko, daleko vzadu manželka Arnolda Schwarzeneggera a neteř prezidenta Kennedyho. Najdeme tu Marissu Masyer, manažerku obří informační společnosti Google. Serenu Williams asi není třeba představovat (a kdyby přece, je to TA tenistka), o to víc je třeba přiblížit aktivistky z íránské neformální skupiny, která shromáždila milion podpisů na protestní archy namířené proti diskriminačním zákonům. Patří sem Susan Rice, velvyslankyně Spojených států v OSN, a uzavřeme tento neúplný výčet Michelle, manželkou prezidenta Obamy: když on Nobelovu cenu, proč ona by neměla být Ženou roku?
A přece se jí stala zpěvačka Rihanna. Pro ni samotnou je to ocenění ještě více překvapující, než když byla devítinásobně nominována na cenu Grammy a jednu skutečně dostala. U zrodu této poslední titulace ale nebyly výkony na jevišti.
Krutý únor V únoru letošního roku ji surově zbil její přítel, popová hvězda Chris Brown. Napadení pro ni mělo závazné následky. Zřídil ji natolik, že musela odvolat své vystoupení na slavnosti udílení cen Grammy 8. února. Dne 5. března losangeleská policie Chrise Browna zatkla kvůli napadení a vyhrožování. To by se ale nejspíš pořád ještě nic mimořádného nedělo. Brzy po zatčení unikly z policejních zdrojů fotografie zbité zpěvačky a ocitly se na webové stránce TMZ.com. Tato stránka je výrazně bulvárního zaměření a pokoutně získané fotografie dobře zapadly do jejího repertoáru. Případu se zmocnila organizace STOParazzi a navrhla zákon, který by znemožnil lidem z bezpečnostních složek šířit fotografie a informace o obětech zločinu. Následoval soud, Browna odsoudili na pět let podmíněně a má zákaz přiblížit se k Rihanně blíže než na padesát metrů, s výjimkou veřejných vystoupení, pak má limit desetimetrový.
V rozhovoru s časopisem Glamour Rihanna říká:
„Bylo to ponižující. Takovou fotku byste nechtěli nikomu ukázat. Cítila jsem se naprosto zneužitá. Lidi si z toho dělali na internetu legraci, a přece jen to byl můj život. Nejvíc mě zklamalo, když se ukázalo, že tu fotku údajně vynesly dvě ženy.“
V tom je zřejmě jádro problému celého případu. Je dobře, že se fotka dostala ven, nebo je to špatně? Rihanna musela snést obrovské ponížení, jenže na druhou stranu se na fakt domácího násilí poukázalo. Ona sama k tomu uvádí:
„Domácí násilí je velké tajemství. Žádné dítě nepobíhá a neříká, že se jeho rodiče perou. Náctiletá holka neřekne rodičům, že ji kluk zmlátil. Neodvážíte se postěžovat sousedovi. Patří to k věcem, které my ženy skrýváme, protože jsou trapné. Můj příběh roztroubili po celém světě, lidi ho viděli a sledovali krok po kroku mé uzdravení. Z mé situace vzešla jedna pozitivní věc, že si z ní mohli lidé vzít poučení. Chci mladé ženy podporovat, jak jen budu moci, protože cítím, že takový hlas není běžně slyšet. Teď mohu těm ženám pomáhat promluvit.“ Případ bez konce V prvním plánu nahlíženo, je všechno v pořádku. Malý skandál vedl k medializaci ve prospěch dobré věci a díky tomu se správné kauze dostalo náležité publicity. Takže happy end.
Potíž je v tom, že věc nemá žádný „end“, natož pak „happy“.
Na kauzu domácího násilí není třeba poukazovat, protože o něm každý ví. Existují reálná čísla a kdo se o ně zajímá, snadno se k nim dostane. Shledá, že muži se stávají terčem domácího násilí více méně stejně často jako ženy, zásadní rozdíl je jen v sexuálním zneužívání, kdy obětmi jsou ženy dvakrát častěji než muži. U nás postihuje domácí násilí až pětinu domácností, přičemž v 84 procent z nich žijí děti a násilí se z 69 procent případů odehrává před jejich očima. O oběti násilí se starají specializované organizace. Přesto se nezdá, že by případů agrese ubývalo.
Mediální podpora dobré věci je rozhodně lepší než mrtvé ticho. V tomto smyslu je ocenění zpěvačky Rihanny správný krok. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že oceněn byl hlavně její postoj, její osobní angažmá ve prospěch obětí násilí. Mediálně atraktivní osoba může dobré věci hodně prospět a o to je pomoc cennější, když se angažuje na vrcholu své popularity. To zase tak často nebývá. Jenže znepokojivé otázky z mysli ne a ne odstoupit.
Kolik takových případů by se muselo stát, aby došlo ke změně k lepšímu? Kde jsou kořeny domácího násilí? Často se uvádí alkohol, ale statistiky uvádějí, že je viníkem jen v pětině případů, a i samo toto číslo je problematické, protože se pachatelé často na alkohol vymlouvají. Není to dokonce tak, že domácí násilí je organicky zabudováno do samotné podstaty stálého vztahu? Že stálý vztah vede k frustraci, která se dříve či později násilně projeví na jedné či druhé straně?
Toto jsou otázky, nikoli odpovědi. Smutné je, že mediální kampaně někdy vedou k legislativním krokům – leč obvykle zbrklým a populisticky laděným, ale prakticky nikdy k serióznímu zkoumání, shromažďování tvrdých dat a z nich odvozených návrhů na řešení.
Pokud nějaké řešení vůbec je, přinejmenším v tomto případě.
***
Mediálně atraktivní osoba může dobré věci hodně prospět a o to je pomoc cennější, když se angažuje na vrcholu své popularity. To zase tak často nebývá.
O autorovi| ONDŘEJ NEFF, novinář a spisovatel
