V eseji Jazzový posel, který tento týden publikoval Respekt, Haruki Murakami píše o své inspiraci hudbou: „Nejzákladnější věcí - v hudbě nebo v literatuře - je rytmus. Váš styl musí mít dobrý, přirozený, stálý, pevný rytmus. Jinak vás lidé přestanou číst. Naučil jsem se významu rytmu z hudby - zejména z hudby.“ Také název prózy Afterdark (2004) byl odvozen od hudební skladby.
Po loňském vydání rozsáhlého románu Kafka na pobřeží došlo nyní na útlejší knihu. Afterdark, který publikoval Odeon v překladu Tomáše Jurkoviče, také zachycuje krátký časový úsek - jedinou noc v Tokiu. V ní se - opakovaně - potkává několik postav. Za hlavní hrdinku se dá považovat zakřiknutá studentka Mari, jež tráví noc čtením knihy po levných restauracích.
Přestože noc je rovněž dobou, kdy městu vládnou především členové podsvětí, postavy Afterdarku jsou vesměs sympatičtí, citliví lidé. Kromě toho, že úředník v jednom z „lavhotelů“ zbije čínskou prostitutku a pak uteče i s jejími šaty, se také vlastně nic nestane.
Tím hlavním totiž je, že si Murakamiho hrdinové hodně povídají. A tím se nejen odkrývají před těmi, s nimiž mluví, a také před čtenáři, ale především se tak něčeho podstatného dobírají. Proto ráno opravdu budou jiní, než byli večer. Něco nepatrného se v nich pohne, něco, co bylo zadrhnuté, protože nebyla příležitost k rozhovoru. Protože jedině v proudu řeči může k tomu nepatrnému pohybu - najednou, nečekaně - dojít.
Haruki Murakami není autorem nijak přelomovým. A to mimo jiné proto, že je stylisticky i fabulačně nevýbojný. Snaží se „jen“ co nejhlouběji proniknout do svých postav a stvořit důvěryhodný a křehký svět, v němž se bude čtenář cítit dobře. Svět, který není pohodlný, ale chápavý či alespoň snažící se pochopit nebo dopřávající pochopení sama sebe.
Hlavní devizou knih Harukiho Murakamiho vedle stylistické přiléhavosti k příběhům tak je především důvěra. Japonský autor nepatří k rodu v současnosti tak rozbujelých románových kšeftařů a veksláků s efektem prázdných slov, v jejichž společnosti člověk musí být neustále ve střehu.
***
Kniha měsíce
Je dobře, že v této měsíční rekapitulaci jde o knihy.
V poslední době to vypadalo, že knihy z literárního výsluní vytlačí všelijaké ceny. A jednu chvíli se i zazdálo, že literatura už je úplně nezajímavá, že teď už letí jen Kundera...
Moderátor Jiří Dědeček se dokonce na předání Státní ceny za literaturu svěřil, že občas má chuť si v knihkupectví navléci gumové rukavice... Inu, je to pro někoho rozčarování, že nyní mohou vycházet nejen knihy „naše“ a nejen ty dobré, ale jakékoliv, kdekoliv a kdykoliv... Což je dobře, už jen proto, že každý čtvrtek nejsou v knihkupectvích fronty...
Z pozoruhodných knih, které byly publikovány v měsíci říjnu, lze jmenovat nový povídkový soubor filmového režiséra Woodyho Allena Čirá anarchie (Argo).
Nakladatelství Odeon pokračuje ve vydávání knih Gabriela Garcíi Márqueze další reportáží - Zprávou o jednom únosu o válce v kolumbijských drogových kartelech.
Francouzský prozaik Boris Vian proslul hlavně románem Pěna dní, nyní nakladatelství Jota vydalo jeho divadelní hru Budovatelé říše.
Fotbalové téma přináší povídková kniha Centrforvard (Julius Zirkus) argentinského autora Osvalda Soriana.
Gottland (Dokořán) je název knihy polského autora Mariusze Szczygiela o České republice. Nakladatelství Mezera uveřejnilo překlad románu černohorského autora Balši Brkoviče Soukromá galerie.
Z českých titulů stojí za pozornost poprvé vydaný román z pozůstalosti Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy (Tartaros).
Za beletristickou knihu měsíce byla nakonec vybrána próza Afterdark japonského autora Harukiho Murakamiho.
