Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Říkali jsme vám 'rohlíci', vzpomínají sovětští vojáci

Česko

  12:35
MOSKVA/PRAHA - Bývalí příslušníci sovětské okupační armády se dnes rádi vracejí na „místo činu“ – do České republiky a na Slovensko.

Sovětští vojáci nám říkali „rohlíci“ foto: Repro LN

"Stěhovali nás do Sovětského svazu jako dobytek. Češi nám dali pro rodiny staré, vyřazené vagony. Netopilo se v nich. A byli jsme tam mnozí, včetně mě, i s malými dětmi. Proto jsme museli do vagonů dát kamínka i s komínem. Takže náš vagon se podobal křižníku Potěmkin," píše ve svých vzpomínkách na dobu před dvaceti roky tehdejší sovětský voják Andrej Moskvin z Kaliningradu.

Podívejte se, jak odcházeli sovětští okupanti:

Složení posádek se také během 22 let měnilo, takže uvedená čísla je nutno chápat jen orientačně. Vedle raketových, radiolokačních a chemických jednotek a obsluhy muničních skladů byly na našem území rozmístěny všechny tradiční druhy vojsk.

Vzpomínky sovětských vojáků, kteřív roce 1991 opouštěli Československo, bývají neveselé, nostalgické, až ukřivděné. Na rozdíl od sebevědomých příhod, které popisují vojáci a důstojníci pobývající ve Střední skupině vojsk v letech, kdy se zdálo, že Sověti jsou na našem území usazeni navždy.

ČTĚTE TAKÉ:


Největší množství informací o tom, co cítili a cítí příslušníci sovětské armády u nás, lze najít na speciálních internetových stránkách, kde se v diskusních fórech dodnes bývalí přátelé z vojny přou, vyměňují si zkušenosti a posílají si i fotografie..

Návraty do minulosti

Kupodivu je nemálo těch, kteří se rádi vracejí na "místo činu". Většinou si bývalí vojáci, dnes turisté, neodpustí návštěvu míst, kde během okupace Československa sloužili. "Vždy vzpomínám na ty časy s dávkou nostalgie. Právě to mě donutilo, abych se vrátil po jedenatřiceti letech do toho nevelkého, ale krásného a útulného městečka." Autor A. V. Nikonov má kupodivu na mysli Mladou Boleslav, kde jako voják základní služby pobýval u motostřeleckého pluku v letech 1971–73. A nedávno se sem vrátil.

"Celkem se město moc nezměnilo... Náš obchod je teď také obchod, jmenuje se Sexshop... Na oficiální internetové stránce města Mladá Boleslav se přou, co s tou budovou. Zbourat to nechtějí. Asi na někoho čekají. Možná Američany. Nebo nemají peníze," konstatuje A. V. Nikonov.  Jiní, kteří navštívili bývalá kasárna v Olomouci, mu přizvukují: "Myslím, že brzy infrastrukturu našich jednotek zaberou Američané nebo NATO. Proto to nezbourali."

Dodnes bývalí příslušníci sovětských okupačních vojsk cítí, že je něco spojuje. Stejně jako ostatní veterány všech sovětských a ruských válek. Všichni se sdružují v různých svazech. Veteráni z Afghánistánu tvoří absolutní elitu – jejich služba byla nejnebezpečnější. Z tohoto hlediska jsou "českoslovenští veteráni" outsideři. A možná se tak někteří cítili i proto, že odchod z Československa považovali za porážku. "Svoje ženy a děti jsme poslali do Svazu dva týdny před odchodem (nebo útěkem či jak to ještě nazvat?) armády," popisuje opuštění kasáren v Československu Alexandr Gorbunov.

Pak píše s trpkostí o tom, že je doma v Rusku "s muzikou nikdo nevítal". Tak trochu jako msta pak působí popisy předávání objektů Čechům. Sem tam Sověti dokonce i něco nebezpečného zakopali do země.

Koktejl pro rohlíky

O Češích a Slovácích vojáci ve svých statích píší jako o "rohlících" nebo nás nazývají (a to i Slováky) "Čechli". Pravda, žádná nenávist (na rozdíl od vzpomínek veteránů afghánské invaze) k "domorodcům" z textů cítit není. Spíš shovívavost, občas pohrdání, někdy ale i sympatie a přátelství.

Jednoznačně nejvíc humorných vzpomínek se týká vzájemného obchodu – směnného, samozřejmě. Rusové jako správní vlastenci obírali svou armádu o naftu a benzin, Češi je za to zásobovali punčocháči, džínami nebo pivem.  Když v dubnu 1990 na hranicích stály vagony odvážející sovětskou vojenskou techniku, českoslovenští pohraničníci prohlásili: "200 litrů benzinu a cesta je volná." 

Alespoň to tvrdí bývalý voják Vladimir z Omsku. On a jeho kamarádi ale prý namíchali "rohlíkům" směs z benzinu a nafty. "Není těžké si představit, jaký koktejl jsme jim dali," píše někdejší sovětský šibal. A suvenýry? Nejčastěji ty, které v očích Rusů symbolizují Česko – pro Andreje Moskvana to je například staropramen. "Ten soudek dodnes stojí v mojí kuchyni. Pravda, už je celý zničený. Ale nechávám si ho. Vždyť to je památka."

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...