Místo, v němž se odehrává děj této knihy, obec a zámek Vrchotovy Janovice, leží 65 km na jih od Prahy nedaleko železniční trati a silnice do Českých Budějovic, ve staré kulturní krajině, která jako by byla obrazem celých Čech. Mírná návrší a pásma kopců, pole a louky s ovocnými stromy, nevelká města, jež – byť poznamenaná necitlivou výstavbou minulých let – vykazují středověký půdorys, vesnice hlásící se už zdaleka kostelními věžemi a téměř v každé malý zámek.
V posledních desetiletích rakouskouherské monarchie se tu v janovickém zámku rodina, teprve nedávno povýšená do šlechtického stavu, pokoušela kultivací životních forem, péčí o svěřený majetek a jeho dotvářením uchovat to nejlepší z tradic staré střední Evropy – aniž si toho její členové byli vždy vědomi. Tak vznikl chráněný prostor, kde o několik let později mohl uprostřed první světové války Karl Kraus pracovat na svých „Posledních dnech lidstva“, varovném znamení a obžalobě ničivých sil odlidštění moderního světa. Totéž místo se zároveň stalou „kolébkou“ jeho lyriky.
Janovice za soumraku lidstva Sotva o čtvrtstoletí později se právě zde mělo naplnit Krausovo jasnozřivé proroctví o „soumraku lidstva“, když byla tato ryze česká končina mezi Vltavou a Sázavou přeměněna ve výcvikový prostor zbraní SS. Většina zde žijícího obyvatelstva byla vyhnána, zbytek zotročen, pole a dobytek rozděleny mezi hospodářské dvory SS. Vojenská správa pak oblast „osídlila“ totálně nasazenými, internovanými nežidovskými partnery ze smíšených manželství a vězni z koncentračního tábora Flossenbürg.
Když válka skončila, lidé se dočkali svobody a vyhnaní se vrátili zpět do svých domovů, ale mír nenastal. Místo něho přišlo vyvlastňování, diskriminace bývalých majitelů a kolektivizace. Klidu a pohody bylo poskrovnu. Lidé poznamenaní válkou a zažitým bezprávím hledali objekt, na nějž by mohli upnout svůj hněv. Našli jej v zámku a jeho majitelce. A vyřídili si své účty tvrději než jinde. V rozbouřené době nerozpoznali, že zámek a park je i jejich dědictvím, které je třeba chránit. Genius loci však úplnou zkázu nedopustil.
Historie Vrchotových Janovic je úzce spjata s životním osudem baronky Sidonie Nádherné z Borutína, poslední majitelky zámku, ženy mimořádné a nesnadno zařaditelné, celoživotní přítelkyně Rainera Marii Rilka a „nevěsty před Bohem“ Karla Krause. Její smrtí v anglickém exilu vymřela janovická větev rodu Nádherných.
Podobně jako jiné ženy před ní, Milena Jesenská, Felice Bauerová či Clara Gollová, vstoupila zpočátku i Sidonie Nádherná do povědomí evropské kulturní veřejnosti ne sama jako osobnost hodná pozornosti, ale pouze zprostředkovaně jako adresátka dopisů dvou významných mužů; nejprve roku 1973 po zveřejnění dopisů Rainera Marii Rilka, rok nato Karla Krause. Úloha, jež jí v tomto ohledu byla přisouzena, odpovídala běžnému schématu ženy jako mužovy pomocnice a múzy, odrazové plochy mužských fantazií, jako by její vlastní život dostával smysl teprve ve vztahu k muži.
Jestliže dnes, víc než půl století po své smrti, vystupuje Sidonie Nádherná z Krausova i Rilkova stínu a jsou vydávány i její dopisy, je to především zásluhou takzvaného druhého ženského hnutí, které se na Západě začalo formovat kolem roku 1968 a jež jako první upozornilo na přínos žen ke kulturním dějinám Evropy a obohatilo tak kulturní a literární vědu o novou, a jak se ukazuje, velmi plodnou perspektivu.
Kdo ale vlastně byla Sidonie Nádherná, tak často označovaná jako „Rilkova krásná baronka“? Kým byla opravdu, jak viděla sebe samu? Snažíme-li se ji zařadit, cítíme rozpaky. Co vykonala, v čem je její přínos? Že vedla salon, kde se scházeli literáti a intelektuálové? Setkávali se u ní, to ano, jenže tady nešlo o salon přirovnatelný k oněm proslulým, jako byly například salon Madame de Staël nebo Rahel Varnhagenové. Ani by to byla nechtěla. Byla tedy múzou Karla Krause, protože mu poskytovala prostor klidu, který se pro něho ukázal jako neobyčejně plodný?
Cítíme, že tu muselo být i něco dalšího. Ale co? Snad práce v zámeckém parku? Té se věnovali i jiní. Co po takových úvahách často zbude, je to nejjednodušší: „mýtus“ tajuplné femme fatale, živený i dochovanými snímky z vídeňských fotoateliérů a jejím portrétem od Maxe Švabinského.
V čem spočívalo „dílo“ Sidonie Nádherné, to nejlépe vyjádřil v jedné ze svých janovických básní Karl Kraus: „Když sluch mi přeješ, hned naleznu své slovo“. Naslouchání, to nejpasivnější, nejtrpnější, co je možné si představit, že by bylo jejím dílem? Jenže právě toto naslouchání, všeobjímající naslouchání lidem, rostlinám, zvířatům, přírodě a pečlivé rozvíjení všeho, co zde již bylo v zárodku přítomno, vytvořilo janovický park a jeho samozřejmou krásu. Krása vzniklá činností nesloužící žádnému účelu, ale jen sobě samé, se tu stala etickou kategorií, naslouchání jinou formou tvorby a dílem. Svou vita reactiva vytvořila Sidonie Nádherná protipól k moderně dobyvatelské vita activa.
Že se oba tyto postoje musí ve vztahu ke světu doplňovat, nemá-li lidstvo zaniknout v barbarství pouze účelového technokratického myšlení a jednání, rozpoznal Karl Kraus jako etický rozměr Janovic při setkáních se Sidonií Nádhernou velmi záhy. Proto mohl v janovickém parku psát nejen obžalobu svých „Posledních dnů lidstva“, ale i svou lyriku.
Pro vita reactiva, životní postoj, který si sám sobě nemusí nic dokazovat, byla Sidonie Nádherná jistě předurčena svým původem a založením. Možná již tehdy, ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, považovali mnozí takový životní projekt za něco historicky překonaného ideou nezadržitelného pokroku, za něco předindustriálního a včerejšího. Dnes, kdy hledáme nový vztah k naší planetě a jiné vnímání světa, se k nám její vita reactiva vrací jako poselství i vzor. Jak to přiblížit? Nejlépe pěšky Kdo chce Vrchotovy Janovice navštívit, neměl by spěchat. Nejlépe vzít zavděk vlakem a vystoupit na malé železniční stanici Olbramovice a do Janovic, vzdálených sotva čtyři kilometry, dojít pěšky.
Když se pak konečně ocitneme před zámkem, na jeho dřívějším hospodářském nádvoří, stanou se nám osoby, které tu kdysi prožívaly svou přítomnost, už bližšími, ale všechny jejich pohnutky a jednání beze zbytku vysvětlit stejně nedokážeme, protože každý lidský život je ve své podstatě nevysvětlitelný. Můžeme se mu jen do krajní míry přibližovat, a o to se chce pokusit tato kniha.
***
Text byl redakčně krácen, titulek a mezititulky LN. Další ukázku z knihy naleznete v Lidových novinách zítra.
Dnes, kdy hledáme nový vztah k naší planetě a jiné vnímání světa, se k nám její vita reactiva vrací jako poselství i vzor
ČECHY OČIMA ALENY WAGNEROVÉ
Alena Wagnerová je ve zdejší veřejné debatě známá od devadesátých let, především v agendě česko-německých vztahů. Narodila se 18. května 1936 v Brně, vystudovala biologii, pedagogiku a germanistiku, ale od roku 1969 žije v západoněmeckém Saarbrückenu. Tam začala publikovat své literární práce, mimo jiné Odsunuté vzpomínky a Neodsunuté vzpomínky, jejichž tituly prozrazují téma. Teď upozorňujeme na její knihu Sidonie Nádherná a konec střední Evropy. Ta se prvoplánově nezabývá soužitím a potýkáním Čechů a sudetských Němců, ale osobnostmi, jež se cítily nad etnické identity povzneseny.
Baronka Nádherná, ač její mateřštinou byla němčina, nežila v Sudetech, ale v srdci Čech, na zámku ve Vrchotových Janovicích, kde se stýkala s intelektuály, jako byli Karl Kraus či Rainer Maria Rilke. Její život ilustruje celou první polovinu 20. století i s neblahým závěrem, vedoucím k vytěsnění elit v této zemi. Český překlad knihy, kterou Wagnerová publikovala Janovice v roce 2003 v Německu, vydá koncem září nakladatelství Argo. LN uvedou počínaje dneškem pět ukázek.
