Na samém začátku rozhovoru s LN generální ředitel Bohemia Sektu Josef Vozdecký spokojeně poznamenal, že na právě probíhající soutěži Vinařské Litoměřice získaly vína jeho firmy zatím dvě zlaté a minimálně šest stříbrných medailí a navíc si odnesly cenu za nejlepší kolekci vín a sektů ČR. Když jsme se loučili, zazvonil řediteli telefon. Z výstavní soutěže Valtických vinných trhů mu jeho kolega oznamoval, že značka Bohemia Sekt Prestige 2004 dostala velkou zlatou medaili a navíc cenu prezidenta Agrární komory za nejlépe hodnocený sekt. To jsou paradoxy...
Osud má někdy smysl pro paradox. Bohemia Sekt, v němž Josef Vozdecký působí prakticky nepřetržitě třicet osm let (z toho posledních osmnáct let ve funkci generálního ředitele), dnes pokrývá prakticky všechny kategorie alkoholických nápojů kromě piva. A přitom prostory společnosti kdysi vznikly právě kvůli pivu.
„Rozhodnutí, že ve Starém Plzenci bude pivovar, padlo v roce 1871. O už dva roky později jej slavnostně vysvětil bílovický farář Kratochvíl. Podle kronik se tehdy poprvé a naposled pilo ve Starém Plzenci po celý den pivo zdarma,“ vypráví spatra generální ředitel. „Dalšímu pivovaru se ale v těsném sousedství Plzně příliš nedařilo. Plzeňské pivovary ho také v roce 1929 koupily a o tři roky později zavřely. V roce 1942 odkoupil pivovarské budovy a sklepy jeden plzeňský kožišník, který je pronajal Českomoravským sklepům šumivých vín. Ty tehdy právě končily s podnikáním v pražském Strahovském klášteře. První značkou sektu, která se ve Starém Plzenci začala vyrábět, byla Chateau Radyně, dnes nejstarší nepřetržitě vyráběná značka sektu v Česku. Tak se do Starého Plzence dostal sekt, který pak už tento kraj, proslulý jinak pivem a těžkým průmyslem, nikdy neopustil.“ Sám Josef Vozdecký nastoupil do znárodněného podniku v roce 1970 jako nový technolog (Bohemia Sekt, který dal firmě později jméno, se začal oficiálně vyrábět rok nato). Ve Starém Plzenci působil manažer až do jara roku 1989. Pak přešel do Prahy na pozici ředitele státního podniku České vinařské závody, pod něž plzenecká továrna patřila také. Ve funkci zůstal prakticky na den přesně od 1. května 1989 do 1. května 1991. „V Praze jsem zažil revoluci a po ní ono období vyjadřování důvěry či nedůvěry dosavadním ředitelům. Musím říct, že s důvěrou jsem neměl nejmenší problémy. Ale nějak jsem stejně věděl, že se jednou vrátím do Starého Plzence,“ usmívá se. „Když se potom podniky osamostatňovaly, kolegové odtamtud mě vyzvali, ať jim jdu dělat ředitele. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a v konkurenci tří kandidátů jsem zvítězil.“ K dalšímu 1. květnu, tentokrát roku 1992, se firma transformovala na akciovou společnost. „Zapsaná byla tuším 2. května,“ připomíná až pedantsky Vozdecký. Vlastnická struktura firmy byla v té době dost rozdrobená, 14 procent akcií se vrátilo v restituci, z kupónové privatizace vzešlo hodně malých akcionářů, nicméně se obchodně dobře rozvíjela. Upoutala tak zájem Petra Kellnera a PPF se stala jejím hlavním akcionářem. Pro Vozdeckého nastalo možná jeho nejzajímavější období: „PPF byla vynikající vlastník, protože se rozhodla nevyplácet dividendy a veškeré výnosy opět investovat do dalšího rozvoje firmy. Naučili mě vést společnost formou realizace projektů. Nepamatuji si jediný případ, že by mi nějaký projekt zamítli, podpořili všechny záměry. Od začátku jsem chtěl rozvíjet vazby na vinorodou Jižní Moravu, získávat hrozny z nejlepších viničních poloh, podporovat tamější vinaře a prosazovat výsadbu nových vinic pro sekty i klidná vína.“ Cesta ke kořenům V těchto rozhodnutích Vozdecký nedělal krok do neznáma – sám totiž pochází ze staré moravské vinařské rodiny, jeho pradědeček i dědeček byli oba uznávaní vinaři z Šitbořic, vesnici v tradiční vinařské oblasti u Velkých Pavlovic. I tak ale znamenal objem investic riziko: „Na revitalizaci starých vinic jsme půjčili moravským vinařům 150 milionů. Dneska by to už asi byl moc velký risk. Tehdy jsem si ale řekl: ‚Já ty lidi znám a oni znají mě. Je to investice do budoucnosti.‘ Nedávno jsem se o tom bavil s jedním kamarádem, také moravským vinařem, říkal: ‚To ses nebál, že někdo takovou půjčku nevrátí?‘ ‚No, bál, a hodně. Ale vyplatilo se to dokonale‘.“
Společnost Bohemia Sekt na Moravě začala investovat i do vlastního majetku: kupovala vinice, pořizovala technologie na zpracování vína, pronajímala si pozemky pro novou výsadbu a investovala i do nákupu moravských vinných podniků – založila tak Českomoravské vinné sklepy v Sedlci a realizovala akvizici do společnosti Víno Mikulov, vyrábějící klidná vína, a poté i do Habánských sklepů a Chateau Bzenec. „Byla to náročná, ale bezvadná práce s viditelnými výsledky,“ vzpomíná Vozdecký. „Od představitelů PPF jsem se naučil spoustu věcí o vedení firmy včetně moderního finančního řízení, mě zase bavilo diskutovat s nimi o víně a o příležitostech k jeho pití. Práce mě v té době nesmírně bavila, společnost vzkvétala, stala se nejsilnějším vinohradnicko-vinařským uskupením v Česku.“
Od privatizace se také neustále objevovali zájemci o koupi celého Bohemia Sektu z řad zahraničních firem, PPF čekala na nejlepší nabídku. Nakonec si plácla s německou firmou Henkell & Söhnlein, patřící do koncernu Dr. Oetker. Bohemia Sekt se tak zařadila do konsorcia, které vlastní společnosti v deseti evropských zemích. Pro Vozdeckého to podle jeho slov znamenalo start dalšího zajímavého období, protože Dr. Oetker buduje své postavení v jednotlivých státech „přes lokální hrdiny“ a podporuje místní značky. Bohemia Sekt však do distribuce převzala také některé zahraniční brandy a rozšířila svou výrobu o další kategorii alkoholických nápojů, konkrétně o lihoviny. „Teprve tři sloupy vám zajistí stabilitu konstrukce, stejně tak i firma potřebuje pro zajištění své existence a růstu minimálně tři opěrné body,“ vysvětluje tuto strategii ředitel Bohemia Sektu. „My byli silní v sektu a v klidných vínech a potřebovali třetí nosný pilíř pro případ, že by se těmto dvěma kategoriím přestalo z nějakého důvodu dařit. A lihoviny nám byly blízké.“ Trvale udržitelný rozvoj Firma Bohemia Sekt tak převzala distribuci Vodky Gorbatschov, italského Campari a Cinzana a odkoupila od švédské firmy Vin & Esprit její portfolio z Říčan u Prahy: Pražskou vodku, Nordic Vodku, Silver Ice Vodku, Gin Dynybyl a další. Sama vyvinula fernet Black Widow. Na všech svých produktech dál pracuje, což manažer okamžitě dokládá novým vzhledem produktů Chateau Belveder a Pražské Vodky. K dalším novým výrobkům patří nealkoholický sekt, o který je podle Vozdeckého stále větší zájem. Díky všem těmto krokům je dnes Bohemia Sekt podle manažera nejlepší zahraniční firmou v portfoliu Henkell & Söhnlein, i když obhajoba tohoto postavení je od vstupu Česka do EU stále těžší – po pádu celních bariér totiž výrazně vzrostla zahraniční konkurence. „Přesto držíme více než 70procentní podíl na trhu sektů, jsme největším výrobcem klidných vín a šestým největším producentem lihovin.“ Manažerský tým si Vozdecký vybíral sám a podle svých slov se s žádným jeho členem nemusel rozejít proto, že by se neosvědčil. „Fluktuaci prakticky nemáme. Služebně nejstarší jsem dnes já a spolu se mnou dvě pracovnice, podniku jsme věrní již celých 38 let. Bohužel se chce jedna z nich s námi na konci tohoto roku definitivně rozloučit a odejít do důchodu – škoda, je to vynikající mistrová.“
***
JOSEF VOZDECKÝ
Rodina: Ženatý, dvě děti, dvě vnoučata. „Dcera se uplatnila jako zahradní architektka, syn podniká v New Yorku.“ Auto: Služební, značka Mercedes. „Už osmnáct let mám stále stejného řidiče. Za celou dobu ho to nepřestalo se mnou bavit a mě s ním taky ne, Je velmi pořádkumilovný – když odněkud přijedeme v noci a druhý den zase odjíždíme, je schopen odvézt auto do myčky i v pět ráno.“ Oblíbená hudba: „Odjakživa Rolling Stones, velký hudební zážitek byl loni jejich koncert v Brně. Beatles a Rolling Stones u mě nebyli překonáni a asi už ani nebudou…“ Volný čas: „Koníčkem je pro mě moje práce, takže na ostatní nezbývá čas. Baví mě tenis, hraji pravidelně. Dokonce mě zvou na turnaje pro neregistrované, což mě těší.“ Oblíbená dovolená: „Každoročně jezdíme se ženou za synem do Ameriky. Vynechali jsme jen v roce 2001. Měli jsme letenky na 24. září a chtěli oslavit svatbu našeho syna, který se v USA oženil. Události kolem 11. září nás vystresovaly, protože syn i snacha pracovali právě na Manhattanu. Nepříjemné byly také následné obavy, jestli v Americe nenastane tažení proti cizincům a zda bude dost práce. Nakonec se všechno v lepší obrátilo.“
